Vltava Run 2017

Je květen a znovu jdeme do toho. V pátek odpoledne naše dobrodružství jménem Vltava Run 2017 začíná. Společně s Karolkou, Martou a Markem se přesouváme na Šumavu. Letos mám z poloviny nový tým, ale věřím, že vše a všichni poběží jako na drátkách. Dosavadní komunikace tomu nasvědčuje, nahlášené časy na 10 km také. Asi nejvíc jsem zvědavá na Felixe a Jirku G., naše dvě nová želízka v ohni ;)

Autokemp Antýgl nás uvítal zalitý sluncem. Příjemná změna proti loňsku, ale topit je stejně potřeba. Za chvíli přijíždí druhé auto a usedáme k večeři. Výborná bramboračka s houbami bodla. Kluci neodolali klobáse. Ještě dopodepsat souhlas s podmínkami a šup na Zadov. Bereme startovní tašku a vody od sponzora a honem zpět. Čeká mě nažehlování reflexních šnečků. Doufám, že s nimi nikdo nehodí reflexního tygra :P Šnečci se vydařili, střih triček, zejména L a XL už moc ne, je poněkud čtvercový :D No, co se dá dělat, je po desáté, čas zalehnout. Budík je neúprosně nařízen na 4:30. A to mě v noci vzbudí Jirka, až přijede s Ninou. Ještě nakukuji s poslední prosbou do společenské místnosti, kde sedí zbytek týmu, který nemusí brzy vstávat. Felix se vyděsil, že jdu vyhlásit večerku :D

V 5:20 potichu opouštíme Antýgl. Na Zadově panuje předstartovní ruch, přesto je tam proti loňsku klid. Pár fotek a Mára startuje! Vše jde jako po másle. Ani nevím jak a už se rozklusávám na své předávce. Olina 3. úsek běžela loni a ujistila mě, že je z kopce. Předáno! Botky ukusují první metry asfaltu. Běžím kolem krásného horského potůčku s blatouchy. Stál by za fotku, ale v tempu 5:30 to nedávám. Pomalu se přibližuji k jednomu běžci. Neskutečné! Já snad někoho předběhnu! Svůj osud zpečetil, když se v bohatýrském postoji jal vyprazdňovat svůj měchýř. Už mě nedohnal :D Sbíhám do Lenory a cítím, že mi na sluníčku začíná rychle docházet šťáva. Mně to prostě ráno neběhá. Ještě kousek po cyklostezce a budu v cíli. Kolem zaparkovaných aut už zase letím. Asi nějaké skryté rezervy. Praštím Jirku G. reflexním páskem, který je letos štafetovým kolíkem a sunu se do dřepu. "Prosím vás, kdyby tu kolem běžely plíce, tak ty jsou moje." Dobrovolnice se smějí a Olina mi pomáhá na nohy. Strašně se mi třesou a tak mě Marek bere do náruče a nese k autu. Takhle se pečuje o kapitánku! :D

Ve Stožci vyhlížíme Jirku. Přiřítil se ve fantastickém čase. Předal naší modelce Nině a máme do večera veget. Kousek od Lipna si dáváme oběd a zjišťujeme, že z okna vidíme na trať. Rozhodnutí počkat na Jirku B. a povzbudit ho, bylo okamžité. Sluníčko pěkně peče a hlt vody mu přišel vhod. Běží parádně. Spokojeně se posouváme dál. V Černé v Pošumaví se zdravíme s posádkou 3. auta. Už jsou pěkně natěšení a v dobré náladě J Směřujeme do Rožmitálu a cestou vyhlížíme příjemné místo k odpočinku. Spánkový deficit a vidina téměř probděné další noci se hlásí o slovo. Kousek od řeky nacházíme piknikovací louku, kde rozbalujeme spacáky ke krátkému odpočinku. I přes vrčení sekačky za řekou jsem na chvíli usnula. Pak nám Jirka vaří čaj a přikusujeme jeho a Olčinu buchtu ;) Je potřeba doplnit cukry, za hodinku zas jdeme na trať.

V Rožmitále brouzdáme po okolí. Mára má chuť na zmrzku. Ptáme se jedné starší paní, která, usazena před svým domem, fandí běžcům. Tak zmrzlinu tam neprodávají, ale ona má nějaké nanuky v mrazáku. Mára byl tak přesvědčivý, že se už z té židle zvedla, aby pro ně došla :D Zdvořile jsem poděkovala s tím, že to zkusíme v hospodě. Teda, tak zakouřený lokál jsem už hodně dlouho neviděla. Nicméně nanuky měli. Kupuji posádce tři kousky a jdeme zase na vzduch.

Konečně Marek přebral štafetu a je na trati, Oli se chystá. Chvílemi poprchá, zprávy odjinud hlásí i průtrže mračen. Věžovatá Pláně je nová předávka díky změně trasy. Sympatická vesnička na kopci nás vítá májkou, transparentem a výbornou gulášovkou. Po předávce Mára jen kulí oči. "Oni tam dali ještě jeden kopec! Vůbec ho tam nenakreslili!" nevěřícně kroutí hlavou a má toho tak akorát. Otírám mu zablácená lýtka, aby nezapra*il auto. Loučíme se s nejsympatičtější předávkou a frčíme do Zlaté Koruny. Tady za mírného deště vyrážím na svůj "noční" úsek. Rovinka se po dvou stech metrech mění v kopec. Běžím, jdu... popoběhnu, jdu... plíce pracují na 110%... plazím se, tempo radši nekontroluji... sakra kde je konec? Stromy mi kryjí výhled... už jenom jdu a modlím se, abych už byla nahoře. Neměl to být taky seběhový úsek? Konečně! Kopec se mírní... ani jsem si nevšimla, kdy přestalo pršet. Kouknu vpravo a vidím duhu nad žlutým polem. V chůzi tasím mobil na jedno foto a znovu se rozbíhám. Když začne klesání, míjím skupinku hasičů u občerstvovacího okna. Jeden mi s úsměvem vyjde v ústrety řka: "Dáte si pivečko?" Směju se a kroutím hlavou J "Tak když ne pivečko, tak rovně." Směju se od ucha k uchu, plíce už pracují normálně, je vlahý večer a běží se mi skvěle. Seběh více méně pokračuje několik dalších kilometrů, proložen jen dvěma menšími kopečky, které zvládám svižným indiánem. Míjím pastviny s koňmi, kravami, řepková pole... po levé ruce zapadá slunce... prostě idylka. Až do lesa, kde je parádně kluzké červené bláto proložené kameny. Safra, teď by se hodily ty trailovky. Kloužu se v neurčitém tempu a snažím se nepřerazit. Chudáci ti, co tudy poběží v noci! Něco ostrého mi skočilo do boty. Kouknu na Garminy... ještě 2,5 km, kašlu na to, zastavovat se nebude. Vím, že by mě nikdo za ty došlapy, při kterých se snažím píchání uhýbat, nepochválil, ale fakt se nechci zdržovat, ten počáteční kopec mi dal co proto, teď to musím nahnat. Červené bláto končí, přichází kousek asfaltu a hup na rozbahněnou polňačku... čvachty čvachty... už mám v botě vodu. Poslední kilák do Boršova, skoro celý z kopce. Ano, hádáte správně, zapínám symbolicky čelovku a valím co to dá. Jirkovi předávám v tempu 4:35.

V Budějovicích už je úplná tma. Poskakujeme po náplavce a povídáme si s posádkou druhého auta. Stíháme také gratulaci Jirkovi B. k dnešním narozeninám J Nince to sluší jako vždy, škoda, že to v té tmě nebude vidět ;) Jirka je tu... šmytec... přesun k Olině domů na kus spánku. Demokraticky rozhoduji, že já si beru letiště a kluci jdou do pokojíku :D Počítáme v kolik musíme vstávat. Máme proti plánu skoro hodinový náskok, ale předpokládám, že noc ostatní spíše zdrží. Na přesun na další předávku potřebujeme hodinu a půl... plus půl hodiny na vypravení... půl hoďka předem... buzení na 3:30. Mozek za chvíli dobrzdil a já usínám. Najednou zvoní budík. Spokojeně si dopřávám své dvě minuty na probuzení a už koukám na Whatsapp na nové zprávy z týmu. V 1:40 Lída hlásí Lukáše na trati. Infarkt! Spící mozek se překotně snaží pochopit situaci a dopočítat se. Vyletím z ložnice a ty tři zdravím větou: "To nemůžeme stihnout!" Vrhám se do koupelny.... Sakra, kde to jsem? Aha to je záchod. No, ten se taky hodí. Během 5 minut jsme sbalení. Schody beru smykem :D V autě mi konečně došlo, že Luky je tentokrát prvním běžcem třetího auta a že to stihnem. Snídáme cestou a zjišťujeme podrobnosti. Sypu si popel na hlavu. Podcenila jsem svůj tým. Oni ten náskok v noci ještě zvětšili. Moji zlatí turbošneci mi sice způsobili zástavu srdce, ale vedou si skvěle :D Na Orlické hrázi si chci vyfotit červánky a prosím o kratičkou zastávku. Mára na mě houkne: "A ne, že budeš lovit Pokémony" :D To mám za ten včerejšek, kdy jsem u Lipna hledala pro synka Laprase :D

Nový den nás vítá cáry mlhy a pak už sluníčkem. Předávku stíháme, všechno je fajn. Další kus je můj. Vzala jsem si stejný úsek jako loni. Z Klučenic do Solenic. Vaříme si čaj, bez něj nefunguji. Je vlezlo, chci běžet v mikině. Hodinky ukazují 6 ráno, měla bych jít na určené místo. Chci na TOIku, ale je fronta. Najednou je Mára tady. Jirka s Oli mi pomáhají stáhnout mikinu, beru pásek a vybíhám. Vcelku rovinka, pak seběh.... pak kopeček... matně si vybavuji minulý rok. Kupodivu se letos necítím tak unavená a trať i vnímám. Chce se mi čůrat... vzpomínám na závěrečný seběh... tam to asi pustím. Musím se usmát nad tím dvojsmyslem :D Dobíhám jednoho běžce... ty jo! Druhý skalp! Mám radost jak malá. To, že mě v úhrnu předběhlo asi 15 jiných, mi radost nekazí ;) Zase kopec... jdu... najednou vidím fotografa... už se šteluje s teleobjektivem za keř. "Jejda! To bych asi měla běžet!" prohodím, rozběhnu se a usměju se mu do objektivu. Doleva a dolů a zase nahoru a pořád mírně nahoru... teda nevím... bylo to tu loni taky? Konečně kýžený seběh... prvně terénem... ten je super! Zahřívám nohy a teď přichází ty serpentiny s kostkami. Hlídám tempo. Letos tak zběsile nepoběžím, nechci si zase na dva měsíce rozbít nohu. Poslední zatáčka, mostek a cíl! "Prosím vás, kde tu máte místo na zvracení?" Hasič se směje a ukazuje směrem k TOIkám. Usedám na lavičku a pomalu se zklidňuji, zvracet se nebude. Hurá! Je to za mnou!

V kopci povzbuzujeme Olinu. Běží a směje se, to fakt nechápu! No nic, jedem! Poslední předávka proběhla hladce a můžeme do cíle celého závodu. Jsme tu brzy, skoro nikdo tu není. S Oli si pochvalujeme, že jsme na TOIkách první :D Čekání je dlouhé. Sledujeme on-line časy našich Šneků a těšíme se na úplný závěr. Lída je poslední běžkyní a pěkně nás převezla. Dala těch 7 km proklatě rychle.... Část našeho týmu se skoro nestačila přemístit do doběhového koridoru! Ale povedlo se a úplný závěr jsme proběhli společně! YES! Medaile... gratulace, focení... pódium.... Nevím, proč mi vrazili do ruky ten šampus, když ho neumím otevřít :D Naštěstí se toho opět chopil náš oslavenec a opět nás zlil :P Čekáme na oficiální fotky a klábosíme. Emoce tryskají na všechny strany. Dojmů je tolik! Začíná mi být líto, že už je konec. Loučíme se, je čas jet domů... ale část z nás už teď ví, že do toho půjde znovu. Tyhle pocity a zážitky s prima partou se prostě nedají ničím nahradit!

Ještě malinko čísel na závěr: 217. ze 295. týmů, v čase 33:40:45. Moje úseky dle Garminu: 8,85km - 51:33 min - 5:50 min/km (Kubova Huť), 9,61km - 59:32 min - 6:12 min/km (Zlatá Koruna) - 9,2 km - 55:10 min - 6:00 min/km.

Děkuji mému skvělému týmu... Karolce, Olči, Martě, Lídě, Nině, Jirkovi G., Markovi, Lukášovi, Jirkovi B., Felixovi a Jirkovi K. - mým 11 statečným turbošnekům :*