Trail Maniacs Slapy 2018

Někdy to prostě nesedne. A někdy vám dá tělo pocítit, kde jsou jeho limity, víc než obvykle...
Letos mi to běhání moc nejde. Objemy mizerné, skoro nezávodím. Přesto jsme se s Radimem přihlásili na Trail Maniacs Slapy. Já jen na "dětskou" trať v délce 33 km. Trénink v délce 28 km v Beskydech před pár týdny mě ujistil, že to mohu zvládnout. No, i tak jsem do toho šla s respektem. Vycházejíc ze srovnání s 30 km Brněnským masakrem jsem cílila na čas pod 5 hodin. Ehm...
Je poledne a společně s Markem a asi šedesáti závodníky startujeme přes Živohošťský most. Vlčáci vyrazili jako by cíl byl za mostem. "Já Ti nevím, Máro, ale takhle rychle nestartuji ani na pětku!" Směju se tempu 5:05/km. V prvním kopečku mě smích přechází. Mára chtěl původně běžet se mnou, ale už na prvním kilometru ho posílám dopředu. Nemá smysl, aby se tam plazil se mnou.
Počasí je naprosto ideální. Teplota akorát, sluníčko svítí, ale neoslňuje. Podzimní les hýří barvami. Tu a tam se nabídne výhled na Slapy. Fakt paráda. Za první hodinu jsem zdolala 7,5 km, jde to dobře. Trať je tedy vpravdě trialová. Místy pěšina téměř mizí. Listí klouže pod nohama, zákeřně zakrývá šutry a kořeny. Už dávno běžím sama. Teda... moc neběžím. Mám dojem, že je to buď do kopce nebo neběhatelný sešup. Hlavou se mi honí kde co, ale hlavně dávám pozor na každý krok. Kdo ví, jestli by mě v tom lese někdo našel :D Procházím pod kamenným mostkem a pokračuji skoro vyschlým korytem potoka. Pak vlevo a zase na nějakou lesnatou stráň nad řekou. Už mám vyvrácený levý kotník. Jejda! Kde je mlíko!?! Čelem vzad! Aaaaa tady je ten brod. Fáborky vidím na druhém břehu. Moc nepřemýšlím a zouvám boty. Uaaaaa voda ledová. Ale spěchat se moc nedá, dno klouže. Obout a šupky hustým porostem dále. Začínám mít hlad. Kde měla být ta občerstvovačka? Sahám do Tondy pro salám. Na 15. kilometru začínám pořadatele podezírat, že už to sbalili, protože si myslí, že už tam nikdo není. Bože... plazím se jak šnek. Moje myšlenky se další dva kilometry točí kolem kelímku coly. Jak přízemní! Konečně oranžová vlajka Gatorade! Jsem zachráněna. Během druhého kelímku Pepsi se dozvídám, že musím na rychlostní prémii. Volnou chůzí se ubírám k čipovému prahu. "Tady se prý má běžet nějak rychle" usmívám se na borce na židličce 😊 S pitím se běžet nedá a pak taky ne, protože rychlostní prémie se záhy mění ve vrchařskou. Po vyschlém mechu, kde vůbec není cesta, funím do kopce. Ale když je to někde nahoru, musí to být i dolů. A to už běžím a po pípnutí hodím po pořadateli: "To teda byla blbost" Směje se se mnou :D U občerstvovacího stolku potkávám Péťu s Rasťou a divím se. Minuli jsme se na tom "rychlostním" kolečku. Vyrážím se slovy, že mě někde doběhnou. Péťa vyjadřuje pochyby, ale došli mě snad ve třetím kopci. "Šup, šup!" slyším najednou za sebou. Rozmáchlým gestem je pouštím před sebe. Nemůžu dýchat. Motá se mi hlava. Každé podřepnutí znamená následné odkrvení hlavy. Uff! Teď to bylo o fous, už se mi černalo před očima. Nesmím odpočívat v podřepu ani se předklánět. Pořád pocucávám z hydrovaku. Pitný režim! Pitný režim! A šlapej! Začíná mě bolet za hrudní kostí. Klasický příznak nedostatku prostoru pro plíce v mém hrudním koši. Doslova a do písmene narážím na svoje fyzické limity. A přitom nohy jsou v pohodě, ty by běžely! Krok sun krok... plazím se do kopce kdesi v lese. Přichází lehká křeč v levé straně hrudníku. Zastavit a dýchat. Uklidni se, žádnou paniku. Je čas. Stejně jsi poslední. Znovu se dávám do pohybu. Kopec nebere konce. A najednou to přišlo. Křeč v celém hrudníku. Nemohu se nadechnout. Bolí mě půlka člověka. A dopr! Klid, klid, to přejde. Jen nevím kdy. Někdy křeč trvá i déle než půl hodiny. Tahle naštěstí pustí celkem rychle. Konečně bezbolestný nádech a mohu pokračovat. Konec kopce, trochu to rozbíhám. Jenže to ještě netuším, co přijde.
Albertovy skály začaly nenápadně. Pár dřevěných schodků v lese. Pak další a další... skály, nahoru, dolů, ujíždí to pod nohama... ferrata! Lezu nahoru, funím... zastavuji co pár schodů. Tohle je za trest! Přichází SMS od Radima, že mi jde zvolna naproti. Odpovídám: "Ještě 10 km. Jsem vyřízená" A pak přichází 25. kilometr. Motá se mi hlava a pode mnou je přehrada. Pomalu, hlavně pomalu a opatrně... Mám hlad. Kde je ta další občerstvovačka? Sedám si a dávám zase salám. Potřebovala bych trochu energie, ale při pomyšlení na sladký energetický gel se mi zvedá žaludek. Zase vyrážím. Turisti mi soucitně ustupují z cesty. Musí na mě být příšerný pohled. 25. kilometr mi trval úděsných 23 minut! Konečně skály končí a vidím občerstvovačku. Je tu milé osazenstvo a tak se dáváme do řeči. Hlásím, že jsem poslední. Prý ne. Oponuji, že na své trati určitě, že chci vyhrát zlatého šneka :D Informace, že do cíle je ještě 7 km mi trochu smázne úsměv, ale statečně vyrážím. Teď je to chvíli z kopce. Pak zase do kopce... a vidím známou mikinu, jak jde proti mě 😊 Objetí, pusa, fotka se sluníčkem nad obzorem a jdeme. Z kopečka to rozbíhám a valím, co to jde. Radim mi nestačí. Těch 60 km co absolvoval je znát a ještě má blbou obuv. Za mostem vidím, že bych to mohla stihnout pod 6 hodin a tak dupu o 106. Děti mi běží naproti a povzbuzují do závěrečného kopce. Jsem tu! Vypínám hodinky a za cílovou bránou se kácím. Vleže přijímám gratulace a pytlík perníkových srdíček. Radim přichází vzápětí a fotíme se v bráně. Přežila jsem. Poslední, ale živá. Pomyslný Zlatý šnek je můj 😉