Run Labe Run 2019

Kde začít? Možná tím, že jsme se loni v listopadu nezvládli registrovat na Vltava Run. Prostě ani moje hbité prsty nebyly dostatečně rychlé. Zájem je zkrátka obrovský. Zklamání ale brzy vystřídal Mírův nápad uspořádat závod podél Labe. Okamžitě jsem se hlásila na běh i pomoc s organizací. A tak jsme se za krátko, i s Radimem, stali součástí organizačního týmu.

Šnek tým odsouhlasil účast a pak už se jen ladilo, kdo vlastně poběží - tady mých 9 statečných: Olinka, Ivana, Mirka, Marta, Ondra H., Ondra L., Mára, Láďa a Radim. Několik měsíců příprav tady rozebírat nechci. Ale byla to zajímavá zkušenost, kterou si ráda zopakuji 😊 Uvidíme, jestli to stejně vyhodnotí i Míra. Nechal na tom kus života 😉

A teď šup do 10. května! Radim s Ondrou mě po 14. hodině nabírají v práci a vyrážíme do Nymburka pro Láďu. Cestou ještě zastavujeme v Kladrubech, abychom Jindřichovi předali další šipky a sprej. Svítí sluníčko a my projíždíme mezi bílými ohradami pastvin. Všude jsou nádherní koně a celé místo působí neskutečně poklidně. Ale dost kochání, ještě nás čeká dlouhá cesta do Špindlu. Do Chaty Labská přijíždíme tak akorát, abychom se rychle ubytovali a začali s vydáváním startovních balíčků. Sledujeme hokej a vtipkujeme s běžci. Myslím, že dotaz "Máte umytý zadek?" dostal každého :D Poté následovalo vysvětlení, že samozřejmě zadek auta na samolepku 😉 V deset to balíme, zbytek rozdáme ráno.

Budíček v pět mě nevzbudil. Ne, nezaspala jsem, už půl hodiny čumákuju. Asi adrenalin :D Ta dvojrole organizátorky a kapitánky je docela náročná. Rychlá snídaně, sbalit věci, oškrábat okno a vyrazit na start. Právě včas. Už se nám tam srocovali kapitáni pro nevyzvednuté balíčky. Nálada je veskrze dobrá a plná očekávání. Pomalu leze sluníčko a snaží se zahnat chlad. Ještě pár fotek a už se první členové 27ti týmů řadí na start. Opravdu komorní záležitost 😊 Je odstartováno a 27 statečných se vrhá do prvního kopce. Za nás Olinka v čele startovního pole. Opouštíme zbytek týmu a jedeme najít první předávku. Oli je ukrutně rychlá, tak ať jsme tam včas. Ondra se rozcvičuje a za chvíli máme předáno! Na další předávku už pěkně svítí sluníčko. Ondra H. letí z kopce a "zasunuje" fotografa do příkopu. Asi chtěl co nejlepší záběr a neodhadl couvání :D Radim na trati. Musím se nachystat. V Javorníku je pěkná zima. Poskakuji a čekám na Radima. Přebírám se slovy: "Miluju Tě!" Vybíhám a vzápětí brzdím - zleva autobus! A teď šup přes cestu a do kopce. Potkávám nádhernou letitou lípu prozářenou sluncem. Svižně šlapu nahoru červeným bahnem. První kilák za 9 minut. To by šlo. Odbočka vpravo na louku. Běžím, jde to dobře. Přichází les. Smrkám a najednou vidím, že nevidím... značení... herdek! Asi jsem přehlídla značku při tom smrkání. Pokračuji, pořád nic... nakonec to beru lesem zpátky a už jsem dobře. Za chvíli mě předběhne holčina, tak o dvacet let mladší než já. Peláší jak zajíc, honit ji nebudu :D Najednou se zastaví a volá, že je asi špatně. No já nevím, já běžím tak nějak po cestě za ní. Znovu se rozbíhá. Trochu nejistě ji následuji a hledám značení. Nebo aspoň modrou. Není... nic není.... Asi jsem slepá. Když moje nejistota dostoupila vrcholu volám základnu, ať mě podle sdílené polohy najdou. Než to vyřeší, už vidím šipku. Uff! V patách mám 4 vlčáky! Doprčic, to se nešikne, přede mnou kopec! A tak mě postupně berou i když se snažím bojovat. Jsou pryč, zase jsem sama... dobíhám na pěkné rozcestíčko v lese. "Míro, kde je ta šipka!?!?" volám v duchu.... Nebo nahlas? Intuitivně vybírám jednu stezku a řítím se dolů. Zas žádná šipka, ale aspoň je tu modrá na mostku. Volím mostek a běžím dál. Za chvíli zase kopec a podle hodinek už měl být konec. To jsem si tolik nabloudila? Dochází mi síly a už chci být v Hostinném. Na posledních metrech se hecnu a letím praštit Ondru L. štafetovým páskem. Hotovo, jdu k zemi.

A máme volno k odpočinku a přesunu do Roudničky, kde si na návsi zalézáme do spacáků. Ti šťastnější z nás i usnuli. Přibíhá Marta a Oli vyráží. Kazí se počasí a na další předávce už Radim přebírá v pěkném dešti. Tu Kuňku si užije! V Pardubicích si na předávce opět vyznáme lásku a běžím. Čeká mě rovinka podél řeky. Docela mi to běží. Někde v půlce mě předbíhá fialový dres, hezky se na mě usměje a pochválí mi běh. A je fuč :D Purple team nám nakonec utekl jen o 17 minut! Drobně prší, ale zase se mi dobře dýchá. Na tempo nekoukám, jen počítám kilometry. Teď mi asi pípnul devátý. První pohled na hodinky. Hele ho! Desátý! Tak to je paráda, už jen dva. Cink cink, cink cink.... Přede mnou klesají šraňky. No doprčic, to budu stát na přejezdu? Na co se tak honím? Naštěstí profrčel rychlík a šraňky jdou nahoru dřív, než k nim doběhnu. Poslední kilák už tlačím očima. Huráááá je tu předávka. Tenhle úsek mi sedl. Spokojeně nasedám do auta a fičíme dál. V Břehách vystupuji právě ve chvíli, kdy se nebe nad rybníkem Buňkov barví západem slunce. Na Cikánce si dáváme čaj a čekáme na Ondru. Máme předáno a jedeme k Láďovi na výborné ragú a nocleh. Tak vřelé přijetí jsem ani nečekala. Paní domu naši noční návštěvu považuje za samozřejmost a dává k dispozici celé spodní patro "squatterům" :D Usínám a v 1:45 mě budí auto č. 2, abych je pustila dovnitř. Obsazují jídelnu a já se jdu zase natáhnout. Bohužel už neusnu. O půl třetí budím kluky. Rychle se pakujeme na další předávku do Kostomlátek. Je tma a lije. Odmítám vylézt z auta. Olinka statečně vybíhá. V Lysé za stejných podmínek přebírá Radim. Moje přemítání o tom, zda na mém úseku bude ještě pršet záhy střídá jiná starost. "Ondro, kdy už tam budem? Potřebuji na záchod." Hlásím zoufale našemu řidiči. Zácpa se změnila v opačný problém. Běžci znají 😉 Bylo to tak tak! S bolavým břichem čekám na předávce. Tentokrát moje "Miluju Tě" znělo dost zoufale. Ale nedá se nic dělat, musím! Běžím, prší... bolí mě břicho... běžím, jdu... pořád mě bolí břicho. V lese ani živáčka. Což je asi dobře, nechci se o své zažívací potíže s nikým dělit. Ve druhé půlce víc jdu než běžím. No to je výkon! Pořád prší. Ještě proběhnout kolem nějakého jezera a bude. Vidím jezero... vidím černou kočku... první živá duše na tomto úseku. No, aspoň mě nikdo nepředběhnul :D

Po předávce druhému autu Ondra navrhnul, že zajedeme na chalupu, kde je teď jeho nastávající s rodiči. A opět se nám dostalo vřelého přijetí 😊 Postel a pak oběd, co víc si přát. Osvěženi pokračujeme do Litoměřic, kde si převezmu štafetu na svůj čtvrtý úsek. Opět rovinka podél řeky, jen ten vítr je nepříjemný. Fučí celý víkend. Ráno v poli za Hlavencem mě to málem sfouklo z cesty. Ale tady to není tak zlé a běží se mi dobře. Svítí sluníčko a já se těším, že to budu mít brzy za sebou. "Vítá Vás obec Velké Žernoseky" hlásá tabule a já vím, že to mám za pár a tak zrychluji. Předáno, jedem! Olinka si běží užít Plešivec. Když jsem pak viděla fotky toho suťového pole, byla jsem ráda, že jsem si ten úsek nevzala! Oli dobíhá klasicky s úsměvem 😊 Radim má úsek ze Sebuzína na Střekov. Nějak dlouho mu to trvá... aaaa už běží! "On fakt do toho kopce běží!" zaujal dámy na předávce :D Ondra s veselým výkřikem vybíhá kopec nad Střekovem. Radim vysvětluje zpoždění kufrováním. Tak ani jemu se nevyhnulo :D Jdu si nafotit hrad a pak vyrážíme na poslední předávku do Vítova. Ondra se přiřítil tak rychle, že jsem ani nestihla vytáhnout foťák. Dolů to prý místy valil i 2:53/km! Že se nezabil, blázen jeden. A hurá do cíle. Cestou ještě zatroubíme na Marka. Moc pěkně běží!

V kempu Děčín si dáváme grilované maso, kafe, pivo, čaj... a čekáme na Ondru L., který je letos naším finisherem. Všichni do triček, už běží! Posledních pár metrů dobíháme společně za vítězného pokřiku! Je to tam! V čase 37 hodin a 51 minut obsazujeme 19. místo z 26. dokončivších týmů. 387 kilometrů běhu, chůze, dřiny, potu, radosti a smíchu 😊

Co říci na závěr této veskrze povedené taškařice? Děkuji mým 9ti statečným, kteří se nezalekli oslabení o dva členy a šli do toho celým srdcem. Děkuji za jejich týmového ducha a skvělou atmosféru po celý víkend. Děkuji Mírovi a Péti, kteří připravili opravdu krásný závod. Samozřejmě se všemi dobrovolníky, kterým patří můj obrovský obdiv a dík. Jen pro srovnání... Vltava Run měl letos na trati 500 dobrovolníků, my 30 :D A všechno se zvládlo! Díky, díky... doufám, že příští rok znovu!