Běhej Lesy Lednice 2018
Do Lednice jsem se těšila. Jednak jako vystudovaná zahradnice miluji ten park a navíc jsem měla poprvé běžet tak dlouhý závod se svým synem. Loni nám nevyšel společný Karlštejn ze stejného seriálu. Tak tedy letos 13 km v Lednici. Radim se přihlásil na 21 km. Takže nás čekal opravdu rodinný závodní den. Navíc jsme na výlet přibrali i moje rodiče, kteří nám, spolu s dcerkou, fandili na trati a v cíli.
Předpověď počasí byla vyloženě letní, což bylo sice krásné na výlet, ale na běh už tolik ne. Horko mi obecně problém nedělá, ale vždy mi chvíli trvá, než si po zimě zvyknu. Tohle byl první běh v sukýnce a tílku. Oblečení jsem tedy minimalizovala, ale i tak jsem tušila průšvih. Před rokem byl stejný hic v Prostějově a já ten půlmaraton doběhla totálně vařená.
Po lehkém obědě v místní restauraci jdeme pomalu na start. Blíží se 15. hodina. Radim nakonec běží napřed, aby se v klidu postavil do koridoru. Ještě pusa pro štěstí a za dvě minuty se ozve výstřel. Půlmaratonci jsou na trati. Stojíme se synkem frontu na toitoiku. Je poněkud nervozní, že to nestihneme. Stihli 😊 Řadíme se do startovního pole čítajícího bezmála 1200 běžců. Zrušili dvě startovní vlny a všechny nás pouští naráz. Nejsem z toho davu vůbec nadšená. Propustnost parkové cesty první kilometr absolutně nestačí. První kopeček a hromadně jdeme. Synek se snaží předbíhat po stranách a tahá mě dopředu. Také se chci z davu vymanit, ale když mi hodinky co chvíli řvou "Rychle! 5:12", začínám mít obavy. Nastavila jsem si pacer na tempo 5:50 - 6:30.
Vidím, jak syna zdržuji a tak ho posílám dopředu. "Ne, mami. Zatím jsi fajn vodič na pohodové tempo." 😊 Já už jazyk na vestě a on si vesele poklusává vedle mě. Po dvou kilometrech nás dav definitivně rozdělil. Nesnažím se ho dohonit a on už také evidentně nečeká, běží si svoje. Sluníčko nemilosrdně pere do běžců a já se už na 4. kilometru těším na občerstvovačku. Ta je na kopečku u Tří Grácií. Propracovávám se hloučkem běžců ke kelímku s ionťákem a vedle k vodě. Oba nápoje jen zasyčí. Běžím dál. Po chvíli předbíhám staršího pána a pochválím ho, jak skvěle běží. Zřejmě jsme si dnes byli souzeni, předbíháme se ještě asi 5x 😊 Po chvilce les končí a opět se do mě opře slunce. Na další občerstvovačce si beru ionťák do pusy a vodu na hlavu. Brrr! Ta je studená! Zprava přibíhají borci z 21km trasy. Přemýšlím, kde je Radim. Po 5 km se konečně dostávám trochu do pohody. Divný pocit v žaludku ustupuje. Ochlazená hlava mi přestává vymlouvat závod. Nohy jsou v provozní teplotě. Bohužel tento pocit netrvá dlouho. Zase se začínám přehřívat, nemohu dýchat, dělají se mi mžitky před očima. Krásnou krajinu kolem sebe nevnímám. Začíná fáze s indiánem. Nedá se nic dělat. Pokud se chci dostat do cíle, musím zvolnit. Ale seběh od Apollonova chrámu si nenechám ujít 😊 Předbíhám tři závodníky a na pěšině u rybníka to zase brzdím. Na blbinky není kondice. Už slyším hudbu, která vyhrává na hrázi mezi rybníky. Bezva, odtud to už není daleko. Přemýšlím, kde je další občerstvovačka. Mám úplně slepenou pusu.
Najednou před sebou vidím skupinku... jeden běžec leží na zemi, druhý mu drží nohy nahoře. Stojí u nich pořadatel. Tak se jen v běhu zeptám, jestli zvládají. O chvíli později potkávám sanitku. Zase mám mžitky před očima... čekám, kdy přijde černo. Opět chůze. A opět mě předbíhá postarší pán. Konečně vytoužená občerstvovačka. Beru dva kelímky vody... jeden do a druhý na hlavu. Je mi líp. Poslední kilometr do cíle. Kde je ten Radim? Běžím, jdu, běžím, jdu... předbíhám pána... pořád to sluníčko na hlavu... asi chcípnu. Měla jsem se zout... už u rybníka jsem si s tou myšlenkou pohrávala. Aspoň by bylo chlazení. Akorát bych asi už nemohla běžet. Mé zhýčkané nožky by ten terén nedaly.
Běžím jako v transu. Už koukám jen pod nohy. Najednou vidím, jak vedle mě mávla nějaká ruka. Zvednu oči... co když to bylo na mě. Bylo! Radim mě dohonil v poslední zatáčce před cílem! Bereme se za ruce a společně probíháme cílem. Jsme zpocení, zničení, ale šťastní 😊 Dostáváme krásné medaile a jdeme se občerstvit. V cíli na nás čeká syn. Vydýchaný, usměvavý a spokojený. Necelé dvě minuty po mně dobíhá můj "souputník". Potřásáme si rukama a gratulujeme si. Až z výsledkové listiny zjišťuji, že pánovi je přes sedmdesát! Za chvíli přichází rodiče s dcerkou a blahopřejí nám. Ještě děláme pár fotek a je to. Uff!
Pocity jsou smíšené, poslední jsem nebyla, ale je vidět, jak zoufale chybí nenaběhané zimní objemy a kolik sil bere stres, který v posledních měsících prožívám ☹ Takže možná už jen VR a pak si dám se závoděním pauzu.
Pár čísel nakonec: můj čipový čas 1:26:55, celkově 783./1120. a v kategorii Ž49 87./160. Syn: 1:11:12, celkově 271./1120. a v kategorii M18 10./17. (nikdo mladší ani stejně starý před ním nebyl). Radim: 1:41:10, celkově 117./675., v kategorii M49 29./148.