YES!enický půlmaraton

21.08.2016

Každý normální člověk se na svůj první závodní půlmaraton přihlásí někam do města. Já ne, já která nesnáším běhání do kopce, jdu rovnou do hor. Už ani nevím, co mě to na jaře napadlo. Ale prostě jsme se s Anrym domluvili, že poběžíme spolu a on mi bude dělat morální podporu a nosiče vody.
Všechno nakonec dopadlo jinak a Anry se mnou nemohl běžet. Tak jsem šla sama. Vzdálenosti jsem se nebála, 22 km není žádná hrůza, limit 6 hodin byl více než velkorysý. Převýšení přes 700 m jsem si moc nepřipouštěla, profil raději nestudovala. Kopec prostě vyjdu. :)
V sobotu dopoledne, vybavena Anryho radami, hůlkami, kompresními návleky, hydrovakem a salt sticks, přijíždím na Skřítek, kde se setkávám s Anežkou a společně nasedáme do autobusu. Ten nás doveze na Červenohorské sedlo, kde je start Jesenického půlmaratonu. Je zataženo a studeně fouká. Vyzvedáváme startovní čísla a pomalu ladíme, co na sebe. Počítaly jsme s větším teplem. Rozprava před startem a už se přesunujeme asi 200 m ke startu. Jdeme a najedou vidíme, že už se běží. To už je odstartováno? Žádný výstřel, povel ani startovní brána. Takový letmý start. Rychle zapínám endomondo a Anežka mi ukazuje záda. Hned po startu je to do kopce. Zapojuji hůlky a docela mi to jde, křižujeme dvě sjezdovky. Díky letmému startu jsem si nestihla sundat větrovku a začíná mi být vedro. Většina lidí, kteří byli za mnou mě předběhla, ale to moc neřeším. V kopci na chvíli dojdu Zuzku a prohodíme pár slov. Sundávám bundu a Zuzka mi mizí. Po dvou kilometrech do kopce se dostavuje známý pocit v žaludku, kdy nevím jestli mám hlad nebo budu blinkat. O kilometr dál a kdo ví kolik metrů výš je tento pocit nahrazen jiným. Moje plíce a srdce se hádají, kdo mi dřív vyskočí z hrudi. Jdu... stojím, jdu... stojím, dřepím... vybírám si kapradí, ke kterému si sednu. V hlavě mi hučí "Co tady dělám?!?!" Funím, oči mi lezou z důlků, nemůžu dýchat. Maratonce, kteří do toho krpálu běží, sleduji s otevřenou pusou. Můj zavařený mozek to prostě nepobírá. Šplhám se překrásnou, ale úděsně strmou pěšinou, vzhůru. Sem tam je rovinka s dřevěným chodníčkem přes slatě. Někteří turisté hlasitě fandí, jiní jen ustoupí stranou. Jak plíce dovolí děkuji. Konečně vidím Švýcárnu. Dělám si selfíčko s Pradědem za zády a posunuji se na první občerstvovačku na 6. kilometru. Tři loky coly a kousek čokolády a zase běžím dál. Blížím se k vysílači. Maratonci mají bonus - výběh až na vrchol, já jsem toho ušetřena a tak jen pokračuji rovně po široké asfaltce. Tady začíná klesání, kterého maximálně využívám. Desátý kilometr jsem zvládla za 5:27. Užívám si pozornost davů turistů. S ultráckým batůžkem, hůlkami v ruce a číslem na břiše si připadám jako opravdová běžkyně. :D Hahaha.... seběh končí, přichází kopeček a už zase jdu. Další občerstvovačka - voda, vývar, hroznový cukr. Za chvíli vracečka do krutého kopce. Pořadatel mě ujišťuje, že ten je poslední. Profil jsem, jak již řečeno, nestudovala, tak mu věřím a těším se nahoru. Plíce protestují, zastavuji na další fotku Pradědu. Stále mě předbíhají maratonci. Ustupuji jim z cesty, já se nahoru neženu. Ze zatažené oblohy padají první kapky a vítr nahoře zesiluje. Na hřebeni zvažuji, že si zase obléknu větrovku. Mám za sebou 13 kilometrů a začínám cítit únavu. S každým zakopnutím mi v hlavě zazní Anryho věta "Zvedej ty nožky pořádně". Škobrtnutí je nespočet, pád naštěstí žádný. Pohled z hřebenu si vychutnám jen sporadicky, když přejdu na chvíli do chůze. Jinak je potřeba stále koukat pod nohy. Předbíhá mě lehce kulhající maratonec s mírně zkrvaveným dresem. V lehkém stoupání k poslední občerstvovačce mě předbíhá jedna maratonkyně... ptám se "zleva nebo zprava?" Odpověď: "Nevím, asi zleva, mně se do toho moc nechce." Zřejmě se za mnou chtěla chvíli schovat v závětří. Protivítr je místy dost silný a bere energii. Předbíhám jednu kočenu, soupeřku na půlmaratonu, vypadá, že toho má dost. Jelení studánka - poslední osvěžovací stanice. Beru si ionťák. Holky mě povzbuzují, že už jen tam na ten kopec a pak to bude jenom dolů. "Uaaaaa!" zařvu.... "Ještě jeden? Před tím mi říkali, že je to poslední kopec!" Holčina na to: "To kecali. Ale tenhle je fakt poslední, nám můžeš věřit." Tak jo a běžím dál. Teda za chvíli zas jdu... borůvky, kleč, borůvky, brusinky, kleč.... chce se mi čůrat. Mám někam zalézt?... nemám?.... koukám na endo. Do konce asi 3 kilometry, to vydržím, nebudu se zdržovat. Začíná klesání do cíle. Krásná pěšina s kameny a kořeny. Miluji tyhle technické seběhy. Beru si Bittersku a skáču jako kamzík. Tuhle pasáž si fakt užívám, přestože musím dávat pozor na každý krok. I přes maximální koncentraci se ale nevyhnu pár škobrtnutím. Se třemi maratonci přibíháme k nějakým kamenům... vlevo hleď... zelená pokračuje na kamenitý sesuv. Vyvalím oči a vesele volám na maratonce "Kluci kdyžtak mě dole chytejte!" :D Tohle je vážně hardcore, to jsem ještě neběžela. Vytahuji mobil a dělám rychlé foto. A pak hurá dolů. Tento úsek není dlouhý, ale je výživný. Seběh pokračuje po měkké lesní cestě. Předbíhám jednu kolegyni. Prohodíme pár slov, raději jde, aby si ten palec neskopla počtvrté. Také zkouším na chvíli jít. K mému velkému překvapení to nejde! Zjišťuji, že prostě nemůžu jít, musím běžet. Nohy mě v chůzi z kopce prostě neudrží. Běžím, ale už toho mám dost. Tady někde už přece musí být ta půlkilometrová rovinka do cíle. Hurá! Cedulka hlásí 400m. Dostává se mi četného povzbuzování od pořadatelů i diváků. Běžím, jdu (po rovině můžu), běžím, jdu.... posledních 100m... to už dám... kousek před cílem předbíhám kolegyni, která už jenom jde. Jsem tam! Vrhám se Anežce kolem krku a posléze se sunu k zemi. Je to za mnou a zvládla jsem to sama! :) Endo naměřilo 22,99 km, 3 hodiny a 36 minut. Převýšení trati dle organizátorů 730 m. Za mnou 8 doběhnuvších a 25 DNF. Úžasný zážitek a pocit z překonání sebe sama. Když já ty kopce fakt nesnáším :D