Vltava Run 2018

A je to tu zase. Parta 12 Šneků míří na Šumavu.
Kdo by to byl řekl, že se Vltava Run stane takovou srdcovkou, kterou budu chtít běžet znovu a znovu. A nejen já! Přestože máme letos pár nováčků, běží se mnou většinou zkušení, Vltavou zocelení borci ;)
V pátek večer se tradičně setkáváme na Antýglu a po lehké večeři vyrážím s klukama na Zadov pro čísla, trika a tak. I letos budu nažehlovat reflexní šnečky. To už je prostě tradice. Žehličku mám :D Po návratu zjišťujeme, že zbytek týmu si udělal krásnou procházku při západu slunce. Když vidím Ondrovy fotky, normálně jim závidím. Šumava je prostě nádherná. Letos z ní uvidím jiné kousky, poprvé pojedu v autě č. 2. Poslední dobou mi to vůbec neběhá, tak jsem si demokraticky přidělila ty nejlehčí úseky ;) Nová Pec - rovinka, České Budějovice - ještě větší rovinka, nejhorší bude Kamýk - tam jsou dva ošklivé kopce.
Náš tým startuje v 6:20. Zhruba za čtyři hodiny se máme s prvním autem potkat na Stožci. Čekáme na Dana, nějak se zdržel. Možná ho zlobí koleno, hádám. Už je tu a posílá Zdendu do jeho prvního úseku. Zdržení způsobilo podávání první pomoci běžkyni, která spadla a přivodila si otřes mozku. Pro ni závod skončil :( Ale pro nás teprve začíná a tak frčíme na Novou Pec, kde budu startovat já. Už je pěkné vedro. Na předávce se zdravím se Soňou a Michalem :) Miluji tahle náhodná setkání. Ještě pár fotek a Zdenda je tu. Super čas! Vyrážím a pacer co chvíli křičí, že běžím moc rychle. Snažím se srovnat tempo k 6min/km. Na cyklostezce strašně peče a marně hledám stín. Najednou se vedle mě vynoří asi dvoumetrový běžec a lehce kolem mě propluje. Sakra, to se mu to běží, když má rozkrok ve výši mých ramen! Dochází mi dech, začínám v duchu nadávat. 5 km za 30 minut. To není tak zlé, to bych ještě mohla stihnout predikovaných 47 min. Bohužel mi v tom vedru rychle dochází. Třikrát musím na chvilku přejít do chůze. Tempo děsivé. V poslední zatáčce potkávám Olču, která mě dotáhne do cíle. Hurá! Lehám si do trávy... ehm... do kopřiv :D
Před nočními úseky máme spoustu času a tak si dáváme oběd v Černé v Pošumaví, kde předala Olina Lukášovi ze 3. auta. Má krásnou fotku, jak sprintuje na předávku kolem Toitoiek :D Po jídle se posunujeme dál a hledáme klidné místo, kde bychom na chvíli zabivakovali. U jednoho rybníčka by to šlo. Dokonce na chvíli usínám. No, bude se to hodit, start na další úsek vychází kolem půl jedenácté. Večer v Boršově sedíme v restauraci Pod Skálou. Chtěla jsem si dát polévku. Leč tu zde nevedou. Zato vedou výbornou tvarůžkovou pomazánku. Zajedou do nás pěkné tři krajíce :) A už šupky dupky na předávku. Sympatičtí hasiči tu mají výborný vývar. Jdu do něj. Ivana přibíhá už úplně za tmy. Celá rozesmátá předává Oli. Loučíme se s posádkou 1. auta a jedeme do Budějovic. Na náplavce se chystám já. Neustále vyhodnocuji teplotu a co si vzít na sebe. Nakonec vítězí tříčtvrťáky a triko s krátkým rukávem. Je fakt teplo. A na trati ještě tepleji. Rozepínám si reflexní vestu a snažím se držet tempo. Až na pár malinkých kopečků je to na Hlubokou fakt rovina. Pacer je celkem spokojený a ani moc nepokřikuje. Pocitově se mi běží opravdu dobře. Žádná krize, žádný pocit, že bych měla zpomalit, i když tempo sem tam klesne. V noci nemá člověk moc odhad. Většinou jsem sama. Ti, co mě předbíhají, rychle mizí ve tmě. Nechápu holčinu, která mě drobným krokem předběhne a přestože běžím, co to dá, vzdaluje se mi. Potkávám několik hasičů či dobrovolníků, kteří kontrolují značení. Tohle je místo, kde se rádo ztrácí. Poslední dva hasiči na kolech na mne zavolají pochvalu a radu, že za chvíli doprava. Už vidím zámek Hluboká. Už jen kousek. Na mostě číhá fotograf. Ne, neusmála jsem se mu do objektivu, jsem ráda, že běžím. Začínám mít dost. Konečně předávka. Mára je vypuštěn a já se otočím, abych nahlásila doběh. "Jéééé Jirkááá!" Padám kolem krku bývalému členovi Šnek týmu, který má letos na starosti Hlubockou předávku i trasu. Pěkně si to tam řídí. A má co dělat. Tak jen prohodíme pár slov a odcházíme.
V Hněvkovicích předává štafetu Zdenda Lukášovi, který vyráží rychlostí světla :D A my můžeme do Týna na nocleh. Motám se po sportovní hale a najednou málem vrazím do Dušana. Jaké překvapení! :D Prohodíme pár vět a musí jít. Uléhám na palubku squashového kurtu. Nějaký běžec spí opravdu tvrdě... až se palubka třese :D Po třech hodinách přerušovaného spánku vstávám a jdu do sprchy. Na Messengeru čtu, že tým nejen srovnal ztrátu, proti předpokládaným časům, ale ještě naběhl náskok. Raději budím Olinu a Zdeňka, aby se v klidu vypravili. Během pár minut jsou ready. A to stihli i sprchu. Nechápu :D Vyrážíme do krásného rána. V autě vtipkujeme. Spaní v tělocvičně bylo fajn... "Jsme tam přišli a lehli... jsme jak squatteři", směju se. Oli to vylepšila... "Spíš squasheři". Jo, jo.... Spaní na squashovém kurtu vám vždycky zlepší náladu ;) V Kamýku nad Vltavou budu přebírat od Zbyňka, našeho mega Šneka aneb Fifinky :P Dělá se teplo, promýšlím outfit. V okamžiku, kdy se Zbyňa objeví ze sebe stahuji triko a chystám se jen v šortkách a podprsence. Danny utrousí: "Jdeš na opalovačku, jo?" :D Vyrážím a vím, že to bude bolet. První kilák za 6 minut, to by šlo. Pak přichází stoupání. Hernajs, proč mám nejtěžší úsek nakonec? Funím nahoru, o běh se moc nepokouším. Konečně dvoukilometrový kopec končí. Teď to bude chvíli dolů. Kochám se, i když se cítím vyčerpaně. Jde to se mnou od desíti k pěti, na šestém kilometru mi došlo. Nechápu... terén se neustále mírně svažuje a já zpomaluji. Na louce začíná pěkný boj hlavy s tělem. Mozek vysílá povely: "Běž! Makej! Běž!" Absolutně bez odezvy, tělo se odmítá rozběhnout. Mozek tedy mění taktiku: "Jdi! Rychle! Jdi!" Tentokrát je reakcí mírné zrychlení chůze. Možná je to i stínem krásného, téměř lužního, lesa. Přichází druhý dvoukilometrový kopec. Jdu, co to dá. Na nakloněných rovinách se aspoň na pár metrů rozbíhám. Tělo si dělá, co chce. Tak ho nechám, hlavně, že se pohybuji vpřed. I když ten mech u cesty vypadá hodně lákavě. Jsem nahoře. Hurá! Teď už jen kilák dolů. To už zvládnu. Z tempa 10 min/km se na pár stech metrech stává tempo 5:30. Ještě kousek! V Líchovech praštím Máru štafetovým páskem a je to!
V Třebenicích čekáme na Zdendu a klábosíme s Karolkou, Martou, Ninou a Lukášem, který se tu chystá na svůj nejtěžší úsek. Zpestřením je tu dopravní kolaps po té, co se bus opřel o jednu zaparkovanou dodávku. Další busy se protahují přeplněnou silnicí a do toho traktor odváží na návěsu lodě. :D Máme předáno. Nakládáme Ninu, kterou vyložíme ve Vraném. Tam začíná poslední úsek štafety. V cíli je už pěkně veselo :) Dáváme si něco k jídlu a odpočíváme. Ninka přibíhá a společně se řítíme do cíle... pěkně ruku v ruce! Je to tam! Za 34 hodin a 32 minut. Skvělá práce týme! :) Dostáváme medaile a vzájemně se objímáme, pusinkujeme a gratulujeme si ke skvělému závodu. Ještě fotka na pódiu a konec.
Díky Šnečci moji.... příští rok zas!