Vltava Run 2016

16.05.2016

Dobrodružství jménem Vltava Run začalo naprosto nenápadně, někdy v říjnu, dotazem na Běžcích, jestli tohle už někdo běžel. Ani nevím jak, ale najednou mě dvě běžkyně nominovaly na kapitánku. Jméno bylo také vymyšleno hned - Šneci. Prostě na pohodu.
Netrvalo dlouho a celá akce začala nabývat konkrétních tvarů.... Přibírali jsme další členy. Vznikla naše FB skupina, založila jsem webovou stránku... V den spuštění registrace jsem seděla u notebooku a čekala, kdy nás budu moci zaregistrovat. Šnek team byl na světě :) Postupně jsme zjišťovali další a další informace a podrobnosti. Nikdo z nás neměl s takovou štafetou zkušenosti. V průběhu měsíců jsme byli nuceni vyměnit pár běžců, ale i tak se podařilo sestavit prima tým a kolektiv, který se pak v průběhu závodního víkendu pěkně stmelil - mých 11 statečných: Marta M., Marta K., Aneta, Šárka, Olina, Danny, Jirka B., Jirka R., Lukáš, Anry a Marek ;)
V pátek 13. května už začala první nervozita.... balení a přesun na Šumavu do kempu Antýgl, kde jsme měli zajištěno ubytování na první noc. S Dannym a Anrym jsme sjeli na Zadov na prezenci týmu a nafasovali startovní čísla a trička. Počasí nic moc, všude mokro. Doufám, že předpověď vyjde a bude zítra hezky. Večer společně sedíme ve společenské místnosti. Rozdávám trika, Coly, Redbully, čísla... Jirka R. dovezl krásná sponzorská trika od firmy Rooster a Šárka trika od firmy Šumavský pramen. Jsme sponzorované hvězdy :D Dle předchozí dohody nažehluji na oficiální trička malé reflexní šnečky. Kdyby se chtěl někdo zeptat, tak ano - vezla jsem na Šumavu i žehličku :D Tým je s mojí prací spokojen a shodujeme se, že tato trika budou na poslední úsek a vyfotíme se v nich v cíli. I když máme větší či menší obavy jestli stihneme limit. Se startem až v 10 hodin dopoledne jsme nepočítali. Příjemné povídání opouštím po desáté hodině a jdu spát, je potřeba si odpočinout.
Ráno se budím ještě před budíkem. Zhruba šestihodinové koma mě osvěžilo a zvesela začínám den. V chatě panuje čilý ruch. Snídáme, balíme a nosíme věci do aut. Následuje přesun na Zadov. Vyzvedávám kapsičku s GPS trackerem. Blíží se desátá hodina a po pár společných fotkách se Danny chystá na start. Jsme na trati - dobrodružství začalo! Marta M. statečně řídí náš obytňák na další předávku. Snažím se navigovat... ehm, jely jsme trochu jinudy, ale pro ni lepší cestou, na předávce jsme včas. Celá nervózní se chystám, beru si energetický gel... oops... trochu blbě se mi roztrhl. Z auta odcházím se slovy... "telefon mám, hodinky mám, gel mám... v sobě i na sobě" :D Jdeme k místu předávky volným krokem. Danny to asi za plánovaných 66 min. nedá, to se pořadatelé fakt uťali. Nestihla jsem se rozcvičit protože Marta najednou křičí: "To je náš Danny!!!" Vytřeštila jsem oči. Fakt! 67minut! "Danny, Ty bejku!" uklouzlo mi při přebírání GPS. A už šupajdím na svůj první úsek. Že bude do kopce jsem věděla, že bude TOLIK do kopce mi vzalo dech. Běžím, jdu, běžím, jdu.... Sem tam mě někdo předběhne. Někdo i prohodí pár přátelských slov, jako třeba Mates :) Kopec je nekonečný, už jsem si vzala i Bittersku. Konečně nějaký seběh! Pouštím to, co se dá. Mrknu na hodinky - tempo 4:20 min/km. Bohužel za chvíli opět do kopce, funím a chci zase dolů. Konečně seběh a do cíle už jen kousek. Už vidím zaparkovaná auta a..... ach ne! Zase kopec!!! Asi budu plakat. Plazím se nahoru a natahuji šnečí oči, kde už je ta předávka. Marta na mě volá, že už jen kousek. Vidím parkoviště a za chvíli i Olinu, celá zmatená a udýchaná jí předávám GPS.
Olina svůj úsek prolétla o 16 minut rychleji než bylo plánováno, skoro zklamaná, že to bylo jen z kopce. V duchu proklínám těch cca 7km stoupání na 9km úseku. Nebo, že bych je proklínala nahlas? No nic. I Marta zvládla skvěle a na trať vyráží Jirka, první běžec ze 2. auta. A my se jdeme najíst. Do devíti večer máme padla.
Dannyho napadlo se přesunout na předávku do Černé v Pošumaví a pozdravit 3. auto. Začalo nechutně pršet a foukat. Anry, Marek a Marta jsou mile překvapeni naší návštěvou :) Anry jde v té slotě přebrat GPS od Šárky a my chvátáme do našeho domečku na kolečkách, kde je většinou tolik smíchu, že mě až bolí břicho :D Naše další předávka proběhla v dešti na Zátoni a Danny vybíhá na svůj druhý úsek. Už je naprostá tma, ale Danny je připraven, své úseky zná a mohl by běžet i bez značení. Marta opět usedá za volant a v klidu se přesouváme do Českého Krumlova. Rozklusávám se na parkovišti, zdravím Miloše, který dělá vodiče nevidomých z týmu Nadace Leontýnka, čekám na předávku. Přiběhl nějaký frajer a nadával, že si místo 11km naběhl 20. Zbytek je nepublikovatelný :D Konečně je tu náš běžec. Původně jsme byli dohodnuti, že poběží se mnou ke schodům Serpentina, ale byl vyřízený. Vyrážím v určeném směru a koukám, nikde žádná značka. Znejistím.... Vytahuji mapku s popisem. Jsem dobře, přede mnou je mostek, na mostku fáborek, za mostkem Kino.... A u kina by měly být ty schody. A nejsou. Doprčic! Domorodci opět strhali značení! Běhám chvíli okolo a potkávám jiného nadávajícího a zmateně pobíhajícího závodníka. Nakonec jsme schody našli, chvíli běžíme spolu, ale do toho kopce mu nestačím. Vybíhám z Krumlova. 3km do kopce, takže opět nasazuji svoji svižnou chůzi, zhruba 8:30 min/km. Někdo mě předbíhá se slovy: "Běžíme, nevzdáváme!" Odpovídám, že nevzdávám, ale do kopců chodím, že je to prostě můj styl. "A vůbec, viděl jsi někdy šneka běžet?" Prý ne, ale prý hodně slintají. A s těmito slovy se na mě otočil, asi aby se podíval jestli slintám :D Zase jsem osaměla ve tmě. A už je tu rozcestí a odbočka vpravo. Rovinka a začíná seběh lesem. Snažím se držet kluků, co mě předběhli, ale v tom terénu to prostě nejde, nechci se rozplácnout. Takže zase sama, v noci, v lese. Ale nebojím se. Jednak mám čelovku, hahaha a navíc se tak soustředím na koukání pod nohy, že bych si asi ani nevšimla jelena dvanácteráka, pokud by se mi nepostavil přímo do cesty. Potkávám luxusní kaluž přes celou šířku cesty. Oběhnout - neoběhnout? Mám goretexky a vazelínu na nohách, jdu do ní, nebudu se zdržovat hledáním cesty kolem. Opět na chvilku vbíhám do Krumlova a najednou cítím krásnou vůni. Běžím kolem pekárny.... čichám a poslouchám skřehotání žab. Ty nejsou nebezpečné, na člověka nejdou, v klidu běžím dál. Potkávám dobrovolníka, který mi ukazuje na nenápadnou pěšinku, kam mám zatočit. Poděkuji a mizím opět mezi stromy. Dobíhám k železniční stanici Zlatá Koruna a najednou znejistím. Kdeže jsem to měla jít přes ty koleje? Kousíček se vracím, najdu fáborek a běžím zase rovně. Už vidím přejezd, u něj ve tmě tuším hasiče. Najednou se chraplavým hlasem ozve: "Pořád rovně" No, nevědět, že tam je, asi vystřelím jako Bolt :D A jsem ve Zlaté Koruně.... Ještě kousek.... Prudký seběh, kde mě bere jedna holčina. Pak šup na mostek a už do tmy volám: "Šnecíííííí" Předávám GPS a jdu do domečku. 8 minut po půlnoci posílám SMS mámě. Obratem přijde odpověď: "Ahoj. Videla jsem. Drz se. Dalsi mas kdy? Pa mami" Naši sledují on-line a fandí :)
Olina na svém úseku opět nezklamala a Martě předala v Boršově ve skvělém čase. I Marta se na nočním úseku překonala a tak můžeme v klidu zůstat v Českých Budějovicích spinkat. Předávka Anetě byla vydařená. Anet vyrazila jako by měla běžet 1500m a ne 10km. Sice trochu přepálila start, ale i tak svůj úsek zvládla pěkně. V Budějovicích nás přišla pozdravit i naše šnečice Jitka, která musela na poslední chvíli odstoupit. Je to milé a nečekané setkání :) Konečně se ukládáme ke spánku. Po necelých dvou hodinách mě budí bolest břicha. Mám pocit, jako by se nervozita celého týmu soustředila do mých útrob. Bolesti jsem se nezbavila celý den, jen se měnila její intenzita. Za svítání vyrážíme dál. Ranní sluníčko ozařuje řepková pole a my máme skvělou náladu. Cestou si fotím Temelín, pole a tak... V Kostelci nad Vltavou strašně fučí. Jdeme naproti Markovi a stepujeme na předávce. Danny vyráží na svůj poslední úsek. Zase jsem nervózní, za chvíli to čeká mě. V Klučenicích se podezřele houpe májka, náklon má jak věž v Pise a člověk neví kam si stoupnout. Poskakuji, je mi zima. Konečně je tu Danny s GPS. Vyrážím na svůj nejlehčí úsek. Profil se tváří jako seběh s minimem stoupání, huráááá. Bohužel vítr dělá své, občas mám pocit, že nemohu běžet ani z kopce. Náš obytňák mě předjíždí zrovna ve chvíli, kdy jdu do nějakého malého kopečka. Už nějak nemám sílu, únava a nevyspání dělají své, břicho bolí. Nahoru, dolů, doleva, doleva, dolů, nahoru, doleva, doprava.... Nebo tak nějak.... Moc to nevnímám, prostě běžím..... v zatáčce zdravím hasiče opékající si buřty :) Na kopci běžím úplně mechanicky a už ani nevnímám značení. Až když si plácnu s jedním fáborkem, uvědomím si, že tam nějaké značení je. Doprčic, neměl to být seběhový úsek, vždyť je to co chvíla do kopce. 7,3 km a odbočka na pěšinu - z kopce :) Zrychluji. Sklon se zvětšuje, přichází serpentiny s kostkami, letím, skoro nedýchám, občas mrknu na Garminy a zkontroluji tempo... 5:05... 4:53... 4:40... 4:35.... Píchá mě v obou bocích, vím, že jedu na kyslíkový dluh, ale prostě musím! Kde jinde než v seběhu nahnat čas? Najednou jsem dole a přede mnou je mostek. Nějaký pán mě žádá ať běžím vpravo, že točí video. V půlce mostku volám: "Šnecíííí" Marta se mě chystá vyfotit, ale jsem moc rychlá. Smůla, fotku nemám. Po předávce padám na záda do trávy a všechno se se mnou točí. Marta mě musí zvednout. Mám to za sebou :)
Samozřejmě by se dalo psát dál, o dalších členech týmu, jak bloudili, zvraceli, rvali se s kopci i kilometry. Třeba Jirka R. jak brutálně pokořil Rabyni a 9,1 km v těžkém terénu zdolal za 42 minut! Nebo Anry, náš ultraběžec, zasprintoval na posledním úseku a 5,3km dal za 24 min!
Ale pojďme konečně do cíle. Naše posádka stihla vyhlášení vítězů a zatleskala jim. Posléze dojeli ostatní a už společně čekáme na cyklostezce vedle centra Hamr na Marka. Strašně fouká a všem je nám zima. Najednou se objevuje Tomáš Zahálka, tak pořizujeme pár foteček, aby čas rychleji ubíhal. A už je tu! Marek běží a my se k němu na poslední metry přidáváme. Chytáme se za ruce a probíháme cílovou branou společně - ruku v ruce - přesně tak, jak jsem si to přála. Jsme šťastní, unavení a.... vzápětí zklamaní, protože jim došly medaile. Fotíme se na podiu, Jirka B. stříká šampáňo... prchám! Za chvíli se rozprchl i tým. A tak jsme šli do restaurace jen v pěti, resp. šesti, protože se k nám přidala Markova přítelkyně.
Je mi blaze. Dokázali jsme to! Makali jsme jako tým a já musím všem poděkovat. Jsou to prostě moji skvělí šneci. Jen myslím, že jim budu muset přidat předponu turbo ;)
360 km ze Zadova do Prahy za 32:50:10. Můj osobní tip z 5. května zněl 32:23:32 ;)
A ještě trocha mé osobní statistiky:
27km za 174 minut (8,9km za 60min, 8,9km za 59min - tam jsem si trochu nabrala tím blouděním kolem kina a dle Garminek je to 9,06, 9,3km za 55min)
Nastoupáno 496m dle Garminu, dle propozic 605m. Tak si něco vyberte :)
Průměrné tempo na prvním úseku: 6:41 min/km, na druhém: 6:30 min/km, na třetím: 5:58 min/km

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky