Trail Running Day

Nápad, jet v neděli na Trail Running Day do Pece pod Sněžkou, byl velmi spontánní. A vzhledem k tomu, že stále ještě nedávám kopce, také velmi odvážný. Ale lákalo mě to, byla to výzva. Koukla jsem na popis akce a naznala, že 8km, byť v terénu přece dám.
V neděli jsem vstala brzy a po 7 hod jsme s Tomem vyjížděli z Prahy. Počasí nic moc, ale doufala jsem, že se to na horách protrhá. Do Pece jsme vjížděli už za sluníčka, čtvrt hodiny před začátkem akce. Proběhlo rychlé seznámení s běžci a pak šup, rychle převléct, vypůjčit Salomony a hurá na to. Měla jsem trochu obavu z neznámých bot a rovnou na delší výběh do terénu, ale byly naprosto v pohodě!
Hanka, naše průvodkyně, cestou povídá nějaké rady k běhu. Něco slyším, něco ne.... běží se mi dobře, kopeček je mírný. Zkoušíme i krátká zrychlení. Asi po dvou kilometrech se Hanka otáčí dozadu a ptá se, jak to jde. Hlásím: "U mě dobrý!" a ještě se usmívám. Po dalším půl kilometru mi úsměv tuhne. Přišly šutry. Terén, po kterém neumím ani chodit, natož běhat. Zpomaluji, někdy až do chůze. Při některých nezvyklých došlapech cítím pravý kotník. Říkám si, že to nic není a koukám pod nohy. Kopec pokračuje.... funím... jdu.... skupinka se mi vzdaluje. Konečně zastávka na louce, kde jsme si dali rozcvičku a protažení. A také šampíčko, které jsem pochopitelně nepila :) Ale foto přeci nezkazím :P Oslava posledního letošního výběhu, krásného dne a pohybu na čerstvém vzduchu se vydařila. Znovu vybíháme.... kopec je více či méně prudký. Místy běžím, místy jdu.... a občas utrhnu borůvku :D Najednou Hanka hlásí: "A teď si trochu zahrajeme na kamzíky, jinak to nejde." A vezme to přímo do stráně po naší pravici. V tom šoku jsem ji zapomněla vyfotit! Pěšinka tam nebyla, prostě šlapu kam se dá. O běh se ani nepokouším. Vzdálenost skupinky se stále zvětšuje. Najednou zvednu hlavu a nikdo nikde. Zkusmo volám.... nic.... znovu volám.... nic. A doprčic. Tak kudy? Vlevo rygol, vpravo chata, rovně les. Zkusím to k chatě. Popadám dech a panika mi stahuje hrdlo. Připadám si jako astmatik. Za chatou jsem je uviděla jak na mě čekají. Nádech, napít a doběhnout. Hanka mně a Tomovi nabízí, že to můžeme vzít dolů po asfaltce sami, že se nemůžeme ztratit. Jelikož nás už čekala jen rovinka a seběh, souhlasím s pěšinou. A dobře jsem udělala. Krásná kamenitá pěšina byla mnohem zajímavější a dobrodružnější než asfaltka. Nožky mi skáčou přes odvodňovací kanálky samy. Teď si připadám jako kamzík! Asi v polovině kopce se otevřel výhled na sluncem ozářenou Sněžku. Prosím o fotozastávku. Seběh si vážně užívám. Hanka opět dává cenné rady. Koriguji si pohyb paží i délku kroku, hraji si s ním, vychutnávám terén i sklon. Jupííí.... už jsme v Peci. Poslední metry vedou po silnici a Hanka nás vybízí k závěrečnému sprintu. Běžím jak utržená ze řetězu a málem křičím radostí :D Dobíhám první a cítím se jako malé dítě.... prostě radost z pohybu! :D