Sněžka - Praha

27.06.2017

Už nějakou dobu jsem uvažovala, že bych si zaběhla štafetu Sněžka - Praha. Když se letos na jaře naskytla možnost doplnit Pavlův tým Mně je to buřt, váhala jsem. Víkend před tím jsem měla běžet svoje první ultra. Kdo ví, jak moc se tam zruším a jaká bude regenerace.

Ve středu před závodem, ale přišla od Pavla S.O.S. zpráva, že odpadla další běžkyně a v 5ti to nedají. Přece je nenechám ve štychu. Naštěstí se ode mne nečekaly žádné hvězdné výkony. Kývla jsem a stal se ze mě Buřtík 😉

Start nám byl stanoven na 18:10, ale Pavel byl nervózní už od rána. Jakožto náhradní kapitán cítil tíhu odpovědnosti. Vlastně kecám... kapitán je jeho pes Tony :D Pavel jeho zástupce. Jenže Tony se neumí ani podepsat, tak všechno stejně bylo na Pavlovi. Plus řízení auta do Pece, kam jsme dorazili kolem 15 hodiny i s Katkou. Seznamuji se s Ultra Káťou alias Bety a Jirkou. Po chvíli přijíždí Dušan s Petrem a jsme komplet. Pokud máte pocit, že jsme v týmu měli příliš mnoho Kateřin, máte pravdu :D Všichni jsou vysmátí a připravení. První úsek připadl Pavlovi a tak se nechává odvézt na start. Tady mě mrzí, že je těžko dostupný a nemůžeme ho doprovodit, jak jsem zvyklá z Vltava Run.

Za volant sedá Jirka a s Bety vyrážíme na první předávku. Čekáme se vzpouzejícím se Tonym a odhadujeme, ze kterého směru Pavel přiběhne. Kupodivu se totiž běžci vynořují ze dvou různých stran. Že jsou nedostatečné mapy a špatné značení, zjišťujeme pak snad na každém úseku. Pavel je ale šťastně na předávce a Jirka na trati. Jedeme dál. Ve skupině na Messengeru se průběžně informujeme. A díky malému počtu závodníků se vlastně s druhou skupinou vidíme každou chvíli. Podvědomě pořád hledám to třetí auto jako na Vltavě 😊 Chystám se na svůj první úsek a doufám, že ho stihnu ještě za světla. I když veškerou noční výbavu mám s sebou. Na předávce se opět potkáváme s Janou J. Její tým běží v pěti - verze Hardcore, jsou fakt dobří! Bety to dala v parádním čase a já vybíhám do mírného kopečka. Nohy jsou zatím lehké, půjde to dobře. Vím, že tento úsek bude hodně do kopce. Za chvíli už nasazuji svoji rychlochůzi a udržuji tempo kolem 9:50 min/km. Zatáčka vpravo a seběh do vesnice. Slyším Kabáty a přidávám do kroku. Tohle je fakt nakopávač :D Přebíhám hlavní silnici a pokračuji vlevo, míjím nějaké odbočky, ale šipky chybí. Po čase znejistím a chci vytáhnout mapu. V tom se na zemi objevuje jedna malá zelenožlutá šipka. A vede do prudkého kopce. Ach jo, už je to tu! Kabáti vyřvávají dál a provází mě po většinu cesty vzhůru. Vlevo se mi otevírá krásný výhled na Krkonoše v zapadajícím slunci. Kopec má rozumný sklon a tak občas popoběhnu, jinak svižně jdu. Netuším, kde je konec. Přípravu na tento závod jsem fakt nestihla, mapy jsem studovala těsně před vyběhnutím, ale o to pečlivěji. Tým moje prohlášení: "Je mi jedno, co mi přidělíte, prostě mě dovezete na příslušné místo, vystrčíte mě z auta a řeknete Běž!" :D , vzal s nadhledem. Konečně jsem nahoře, i když tak nějak tuším, že ještě není všem kopcům konec. Vbíhám do vesnice a najednou ke mně běží tři malí chlapci. Ten nejmenší, asi pětiletý, si se mnou plácne a statečně drží tempo. "Paní, víte, že máte rozepnutou vestu?" S úsměvem odvětím: "Vím, broučku, ale mně je hrozný vedro." Znovu si plácneme a přichází druhá informace: "Vy ale neběžíte ze Sněžky, tam není sníh." Musím souhlasit: "To je pravda, už všechen sníh rozpustili." Bože, to je debilní věta :D Asi začínám být trochu unavená, už se připozdívá. Chlapeček zpomaluje a ještě za mnou něco volá, ale to už neslyším a mizím v lese. Další kopeček... uf, uf... Těším se na seběh, naženu čas. Přede mnou poskakuje světlo z čelovky. Asfalt tu není nic moc. Upadnout v tempu kolem 5:15 by dost bolelo. Poslední zatáčka a je tu rozesmátý Dušan, natěšený na svůj první úsek. Předáno, můžu chcípnout. Seběhy v závěru jsou super! Člověk se na předávku přiřítí a vypadá jako skutečný závodník :D

Místní hospoda má prý otevřeno do jedenácti. Jdeme zkusit štěstí, třeba se najíme. Servírka je moc milá a velice ochotná. Dokonce můžeme s Tonym dovnitř. K jídlu si dáváme sekanou se šť. br. :D Ta zkratka mě zaujala natolik, že si objednávám přesně takto 😉

Přejíždíme na další místo, kde si Pavel převezme GPS od Katky ze druhého auta. Je půlnoc. Postáváme na náměstíčku a klábosíme. Koukáme na hodinky... kde ta Katka je? Máme obavy, že se ztratila. To se potvrzuje, když se vynoří z jiné ulice, než by měla. Kromě bloudění utrpěla i pád a má naraženou nohu. To je fakt pech ☹ Ale hlavně, že je zase s námi. Ani Pavlovi, se noční kufrování nevyhnulo, takže na něj také netrpělivě čekáme. Konečně přibíhá naše světluška a Jirka může vyrazit. Čím dál více běžců potvrzuje, jak špatné značení trati je. Po Jirkovi přebírá zase Bety a tak společně čekáme v nějaké vesnici. Přiběhl jeden běžec a hledá, komu by předal. Jeho auto tu není. Tohle musí být strašná frustrace. Pak se zase hledá nějaký Pablo :D My se naštěstí nehledáme, vše jde jako po másle. Chystám se na svůj druhý úsek. Pořád mám pocit, že bych něco snědla. Kombinuji buráky se salámem, do toho Kofolu a energetický gel :P Jo, ještě banán máme. Noc pomalu končí a s každým kilometrem vidím líp a líp. Tento úsek bude rovinka, na což se těším. Předbíhá mě nějaký chlapec, tak se ho snažím chvíli držet. Vypadá, že jde jen výklusovým tempem. Bohužel ani to neudržím a postupně se mi ztrácí v zákrutech cesty. Prostě 5:50 min/km je málo. Začíná mi být docela teplo. Když si rozepínám reflexní vestu, vzpomenu si na chlapečka z minulého úseku 😉 Podle mapy mám běžet v podstatě rovně, pak esíčkem kolem vody a pak zase rovně. Jsem v lese... žádnou vodu nevidím... značení moc také ne. Vlastně jsem už dost dlouho neviděla ani šipku, ani noční světélko. Vytahuji mapu, ale nemám ponětí, kde jsem. Vlevo konečně nějaká voda, ale těžko říct, co je zač. Přebíhám něco jako mostek a vidím na návěstidle světýlko. Oddechnu si a sunu se do mírného kopce. Pod nohama mám asi milion slimáků. Sluníčko už pěkně hřeje, nemám s sebou vodu, strašně se mi lepí pusa. Koukám na hodinky, tempo docela slušné. Pokračuji ve slalomu mezi slimáky a těším se na předávku. Opět mě vítá rozesmátý Dušan. To je za odměnu :D

Pavel na svém třetím úseku opět zabloudil a přibíhá úplně splavený. Slunce nemilosrdně peče. Máme asi dvouhodinou ztrátu oproti plánu, ale nic se neděje, do večera času dost. Evidentně bloudí skoro všichni. U Labe čekáme na Bety. Posilňuji se oříšky, gel už nemůžu ani vidět. Zamýšlenou Bittersku si nestihnu vzít, Bety je najednou tady. Hned po prvních metrech do mě naráží silný protivítr. Místy musím jít, přestože je to rovinka. To ještě netuším, že skoro polovinu trasy strávím chůzí v zoufalém předklonu. Už vidím most, snad za ním zahučím do lesa a vítr poleví. Ani omylem. Vbíhám do města a v ulici pěkně fičí. Hledám šipky, ale žádné nejsou. Vím, že mám někde odbočit vpravo. Mapa je málo podrobná. Nakonec se ptám domorodců v kavárně. Tak k židovskému hřbitovu ještě dál. Konečně šipky vpravo. Najednou za sebou slyším: "Chceš napít?" Sympatický mladý muž mi podává lahvičku. Chvíli běžíme spolu a povídáme. Než vyběhneme z města už mi uniká. Mezi poli se do mě opřel vítr z boku a málem mě hodil do příkopu. Cítím, jak mi kvapem ubývá sil. Sbíhám kopec a vida další terénní vlnu bolestně si uvědomím, že mi došlo. Při chůzi vzhůru u mne přibrzdí auto jiného týmu a nabízí mi lahev s vodou. Vděčně si ji vezmu, poděkuji a pokračuji dál. Solidarita mezi běžci je úžasná věc 😊 Poslední nakloněná rovina k předávce. Předstírám běh, ale proti tomu větru to nejde. Dušan mě vítá s otevřenou náručí. Předávám GPS, jsem vyřízená. Strašně ospalí, ale s pocitem úlevy jedeme do cíle v Troji a čekáme na Petra, našeho finishera. Zde znovu děkuji sympaťákovi s vodou. A Petr už se řítí... chytáme se za ruce a společně probíháme cílem. Jsme tu! :D Parádní zážitek se super týmem, se kterým si ráda střihnu nějaký další závod, i když už teď vím, že Sněžka to nebude! 😊

Mně je to buřt: 204 km (s tím blouděním určitě víc) - 7 běžců - 19:51:48 hodin - 54. místo ze 63. týmů (všech kategorií).