Metternichova výzva aneb Maurova pomsta 45 km

Vzniklo to vlastně úplně náhodou. Loni v létě jsme se s Anrym dívali na jeden díl z cyklu Krajinou domova, který se týkal Slavkovského lesa. Záběry nádherné přírody nám učarovaly a v mé hlavě se zrodil nápad. Neběží se tam nějaký závod? Netrvalo dlouho a objevila se Metternichova výzva. Možnosti byly dvě... 35 km nebo 45 km. Shodli jsme se, že poběžíme spolu, ale délku si vyberu já, dle svojí kondice.

Přišel začátek dubna, čas se registrovat. Měla jsem naběhaných bídných 300 km. Nějak se ty zimní objemy nedařily. Po únorových Mostech a cvičném maratonu v okolí Berouna jsem ale nabyla dostatečného sebevědomí, abych se rozhodla, že těch 45 prostě dám. Ke svému druhému výročí pobíhání si nadělím svoje první ultra. Dream time jsem si opatrně napsala 6 h 59 min. Psali něco o kopcích a taky Maurově pomstě, nechci riskovat neb nevím, do čeho lezu.

V pátek ráno jedu z teambuildingu z vesnice poblíž Blanska do Prahy, kde se schází celá naše výprava, tedy moje děti, Anry, Pavel a Péťa. Anry se zítra postará o mě, Pavel s Péťou o děti J Výborně jsem to vymyslela. Večer přijíždíme na zámek Bečov. Ubytování jsem domluvila předem, ostraha nám dává klíče od domečku, kde zařídili novou ubytovnu. Skoro bych přísahala, že jsme v těch postelích spali první ;) Jsme nadšení.... Máme dva útulné pokojíčky a společenskou místnost s kuchyňkou.

I přes pohodlnou postel spím špatně. To budu ráno vypadat L Budím se před budíkem a chystám pro všechny snídani. Celá nervózní jím svoji kaši a snažím se odhadnout, co na sebe. Přišlo ochlazení, fouká studený vítr. Přejíždíme na start do Kynžvartu a tady fouká ještě víc. Registrace, 2x na WC, pár fotek a šup na start. Vybíháme a já mávám Pavlovi do objektivu. Navzdory husí kůži a ledovým rukám se směju J Hned od začátku je trať do kopce, zatím mírně, bude hůř. Jsem si velmi dobře vědoma dvou kopců za Kynžvartem. Během prvních 10ti kilometrů nastoupáme přes 400m. Roviny a mírné kopce běžíme, jinak svižně jdeme. Líp to neumím, Anry se mi přizpůsobuje. Zatím to jde dobře. Máme za sebou první vrchol a následuje seběh. Dotáhli jsme dvě běžkyně, které nás vzaly v kopci. Vesele na ně halekám: "Tak děvčata, teď odbrzdit a jedem." Poněkud vyděšeně mi odpovídají, že tak rychle to dolů neumí. Já si to užívám a valím, prsty narvané ve špičkách bot. Juj! Jestli toho bude víc, asi se poprvé rozloučím s nehty :D Teď to neřeším, jediná šance nahnat čas. A opět stoupáme. Mezi borůvčím se blížíme na vrchol Lesný. Nějakých 980 m n.m. Pěkně funím a začínám toho mít dost. Vzpomněla jsem si na gel. Nahoře otvírám tubu a nic. Anry mě podezírá, že jsem nesloupla ochrannou fólii pod víčkem. Jako... jsem trochu unavená, ale mozek mi ještě funguje. Gel prostě ztvrdnul a udělal špunt. Z občerstvování nic není. Kašlu na to, za chvíli by měla přijít občerstvovačka. 13. km a nic. Anry rozvíjí teorie o tom, že na takových závodech to nebývá úplně přesně. Vědomi si časové brány dvou hodin zrychlujeme. V seběhu předbíháme děvčata, která se už také nemohou dočkat občerstvovačky. Začíná boj o čas... tempo 5:30... 14. km a pořád nic.... 15. km a nic.... To není možné, to si z nás dělají srandu! Najednou proti mně běží synek a vzápětí Pavel J Občerstovačka je už kousek. S doprovodem dobíháme ke stolku - 16 km. Beru si kelímek vody. Pavel točí video. Kontroluji synkova odřená kolena, která si pořídil hned po startu. Přežije.

Pokračujeme po asfaltce. Odbočka vlevo do lesa a pak vpravo mezi stromy.... Před námi se vine nádherná stezka podél potoka. Trailík jak má být J Kořeny, tráva, šišky, kameny... sem tam je to o zvrtnutí kotníku, ale tohle si fakt užíváme. Safra, podlomila se mi noha. "Nekochej se tolik" napomínám se v duchu. Občas přejdu do chůze, ale vcelku držíme vyrovnané tempo. Další zastávka má být na 23. km ... a není.... Pokračujeme přes louku a já přemýšlím, kde budeme přelézat ten elektrický ohradník. Konečně vidíme stan - občerstvovačka u Tří křížků. Salám už není, pivo tu také nemají... beru kousek banánu a kelímek vody. Anry kousek Tatranky.... Ještě fotku s děvčaty a mažem dál. Zase kus asfaltu. Po pravé straně na hadcové skalce vidíme Tři křížky, stoupat k nim se nám nechce. Pěkně tu profukuje a tak pořád natahuji a sundávám rukávky. Konečně asfalt končí a zase se noříme do lesa a pokračujeme podél Dlouhé stoky. Cedule upozorňuje na řidší značení. Hledáme žluté fáborky a.... jasně, najednou nejsou. Menší kufr, ale jsme zpět na pěšině. Dobíháme jednoho soupeře.... Jenže kopec ke Krásenské rozhledně hatí naše předbíhací plány. Lezu nahoru a trochu se mi motá hlava. To bude dobrý, vydrž! Rozhledna má tvar spirály, fakt zajímavá stavba. V altánku je občerstvení. Salám zase sežraný... Anry si dává aspoň nealko pivo, já banán. Valíme dál.... Borec tam ještě zůstal a už nás nedohnal. Přišel seběh, ve kterém bereme několik dvojic, které jdou 35km trasu turisticky. Ha! Elektrický ohradník! Přeskoč, přelez, podlez, nespal se! Anry zařval, čímž vyděsil jednu paní. Chechtám se :D Komik jeden! Pod pastvinou druhý drát... pořád z kopce.... Za chvíli další drát.... Krávy nikde, je to v cajku. Sbíháme do údolí... poslední drát a bažina. Seběh je po zásluze potrestán - Maurova pomsta! Kopec jak kráva! Přímo nahoru lesem, žádná stezka, jen ta, co ji vyšlapalo asi 120 závodníků před námi. Sunu se nahoru, je mi mdlo. Ale hlava dnes spolupracuje bezvadně. Už dřív jsem Anrymu řekla, že kdybych se měla nahoru vyplazit po břiše, tak se do cíle dostanu. Jsme nahoře! Za chvíli bude poslední občerstvovačka. Juuuu Pavel nám běží naproti J Vzápětí mi pohasne úsměv. Na hodinkách mi ukazuje 10,55 km. Ale i tak! Podpora se cení. Mám s sebou dva chlapy... hned je mi veseleji. U posledního stanu si beru vodu, meloun a hrozny. Fotečka a běžíme dál. Je tu avizovaný brod. Zouvat se nebudem, škoda času. Pavel nás fotí. Prý: "Co nejvíc cákejte" :D Hop a skok... vyléváme vodu na druhém břehu a metelíme kolem trati po vyhřáté mezi. Najednou volá synek, že nám běží naproti, ale není si jistý jestli je dobře. Pavel ho po telefonu naviguje. Jde nám to dobře. Najednou bác ho! Maurova pomsta No. 2. Neeeee!!! Zase kopec až do nebe a zase mezi stromy kolmo vzhůru. Tentokrát je vyšperkovaný povídáním o Sv. Maurovi. Dozvídáme se, že s logem nemá pranic společného a že logo je z historického hlediska chybné. Cimrmanovina jak prase. Přesně podle Anryho gusta :D Chtě nechtě se musím zasmát. Tlačím tělo do kopce a přitahuji se snad i očima. Těsně pod vrcholem se vynořuje z lesa postavička v černém. Synek nás našel J Následuje mateřské objetí a radost z dosažení hrany svahu. Společně jdeme/běžíme dál. Synek mě povzbuzuje a chválí. Hrdost na mámu, která z něj vyzařuje, je přímo hmatatelná. Jsem dojatá. 45. km jsme proťali v čase 6h 50 minut. Tip mi vyšel ;)

Už jenom kousek... už jen seběh do Kynžvartu, kolem kostela a k zámku. Tady už čeká Peťa s dcerkou a fandí. Zámecká brána a cíííííl! Jsem ultra :D Objetí, pusinky... radost až na kost! Výsledný čas dle mých hodinek 7h 6min 38 sec a 46,90 km. Děkuji všem, kdo ve mně věřili, kdo mě podporovali... Anrymu za jeho trpělivost, rady a podporu na trati. Bez Tebe bych to dala mnohem pomaleji. Děkuji Pavlovi za všechen servis, fotky, povzbuzení na trati a péči o děti. Děkuji Peti a dětem, že tam prostě byli se mnou a věřili mi :x