Hamrman Hobby 2017

17.07.2017

Do Vltavy už nevlezu! Vzpomínky na můj první triatlon, loni v červenci, jsou i po roce dost živé. Ledový proud řeky... děkuji, už nechci. Najdu si nějaký teplý rybník 😊

V červnu jsem na facebooku zachytila, že Lucka jde na Hamrmana. Hned mě začala hecovat a přidaly se další kamarádky. Kdo by odolal :D Za pár dní jsme byli přihlášení i s Pavlem. Pro něj to bude první triatlon. Verze Hobby má vzdálenosti tak akorát. Asi 350m plavání v Hamerském jezeře, 20km po okolních silnicích a 4,5km běhu po pěšinách a cyklostezce.

V sobotu vyrážíme ke Karolce na chalupu. Moc příjemné místečko 😊 Po večeři sedíme a probíráme všechno možné, ale je potřeba se vyspat. Budík je milosrdně nařízen na 7. hodinu. Ráno je krásně, po včerejším chladu ani památka. Přesunujeme se na Hamr. Při registraci dostávám promočený startovní balíček. Krásný funkční tunel se dá ždímat. Samolepky bohužel skoro také. Olepuji přilbu a kolo a doufám, že budou držet. Depo stíháme 5 minut po dvanácté. Naštěstí jsou k hobbíkům shovívaví, penalizaci dostali až opozdilci za námi. Depo je přeplněné, horko těžko nám pořadatel dělá místa na kola. Ještě srovnat kupičku na zem a je to! Pak už se jen poflakujeme kolem, fotíme se na pláži a zkoušíme teplotu vody.

V 11 hodin odstartoval Sprint ČP, deset minut po nich Sprint a v 11:20 máme přijít na řadu my. Výstřel a 60 hobbíků se vrhá do vody. Až k první bojce je to hodně kontaktní, pak se pole přeci jen trhá. Plavu prsa, dýchat do vody se mi moc nedaří, takže většinou na paní radovou. Přesto občas beru i nějaké chlapy. Nevídané! Funím jak lokomotiva, ale cítím, že mi to jde. Z vody lezu v podstatně lepší kondici než loni. Na břehu fandí rozesmátá Karolína a předává mi hodinky. Vbíhám do depa. Chvíli po mně Pavel. Společně otíráme nohy od písku a soukáme se do bot. Depo opouštíme společně, ale hned za čárou mi Pavel mizí. Moc mi to nejede, ale přičítám to únavě. Však já se vzpamatuji. Vedle mě zaklela jedna soupeřka. Právě píchla. Pokračuji a trať se začíná zvedat. Co to? Ona mě předjíždí i na té píchlé duši! Já se picnu! Jsem totální looser. No nic, nahoře na kopci cítím svoji šanci a vzápětí ji beru. Nevím, kde vzdala, ale už jsem ji neviděla. Někteří borci v protisměru volají slova povzbuzení, to potěší 😊 Šlapu co to dá a občas kouknu na hodinky. Po rovině 16 km/h??? Co to jako je? Ani z kopce to moc nejede. Něco je špatně. Něco je hodně špatně! Po 7 km sesedám z kola a moje podezření se potvrzuje. Přibržďuje mi pravá strana brzdy na předním kole ☹ Zřejmě defekt způsobený při nasazování kola po převozu. Snažím se brzdu uvolnit. Jediné, čeho dosáhnu je, že zarazím druhou stranu pod ráfek. Teď už se kolo nehne vůbec. Hlavou mi letí, že jsem právě skončila. S odstupem to považuji za trest triatlonového boha za ty chybějící kilometry v tréninku. Na té silnici se mi chtělo brečet. Za chvíli se ale objevuje usměvavý zachránce: "Chceš pomoc?" Vděčně zvedám zoufalý zrak vzhůru a vysvětluji, co jsem kolu způsobila. Po chvíli zápolení brzdu uvolní. Nasedám a společně jedeme pár metrů, než se odpojí. Bohužel brzda pořád drhne a tak v kopci potupně sesedám. Vychutnám si až sjezd k otočce. Tady volám na pořadatele, jestli nemá nářadí na povolení brzdy. Nemá, ale brzdu mi vycvakne. Vím, že přední nebudu potřebovat. A najednou to jede. Začínám honit čas a tak to z prvního kopce pouštím. Hodinky ukazují neuvěřitelných 43 km/h. Ani nevím, že je můj horák schopen takové rychlosti! Zpátky je to většinou z kopce. Ždímám z nohou poslední zbytky sil. Do depa vjíždím poslední a slyším od pořadatele svoje číslo a jméno... "Kačko, běž, už jen 4 kilometry!" Zavěšuji kolo, sundávám helmu a vyrážím. U brány mě povzbuzuje Pavel a Karolína. Pletou se mi nohy. Ještě další dva kilometry. Střídavě jdu a běžím. Zpětně nechápu, jak jsem se mohla místy dostávat s tempem pod 5 min/km. Dobíhám ke Štěpánovi, který hlídá rozcestí. Vidím šipku a vydávám se blbě :D "Rovně k lesu, kočko" zní jeho rada a já se elegantním obloučkem vracím zpět na rozbahněnou stezku. Asi 200m před obrátkou potkávám předposledního závodníka. Vida jeho úsilí prohodím: "Peklo, co?" Po obrátce je to kousek z kopce a tak nabírám rychlost. Štěpán mě chválí a to mě nakopne. Běžím i když už jsem smířená s posledním místem. Jenže já toho chlapa v černém pořád dotahuji. Bez větší námahy.... Stačí držet tempo... beru ho kousek před cílem. Když ho míjím, povzbudím ho pár slovy. Na silnici na mě čeká Pavel. Usmívá se a fotí. Konečně je tu modrý koberec a cíl! Medaili v podobě nožíku - rybičky mi na krk pověsili v kleče. Prostě se mi podlomily nohy! Víc jak minutu po mně dobíhá i onen borec v černém. Hotovo, dobojováno! Děkuji všem, kdo mi věřili a fandili, Karolce za pohostinnost, Karolíně za fandění a hlídání věcí, dvěma dobrodincům na trase, kteří mi pomohli vyřešit technické potíže. A Pavlovi blahopřeji k jeho prvnímu triatlonu 😉

V čase 1:56:38 jsem obsadila 59. místo. Nepatrné zlepšení tam je, loni jsem byla poslední 😉