Brněnský masakr

18.09.2016

Cože? Trasa tohoto závodu vede kolem domu, kde jsem vyrostla? No tak tam musím jít. Samozřejmě jen tu kratší. No to je pecka! Je konec zimy a já už se těším...

Tak takhle nějak jsem se rozhodla zúčastnit se svého zatím nejdelšího závodu, který se konal 17. září v okolí Brna. Je sobota ráno, den D a já svižně šlapu do známého kopce na start. Jsem trochu nervózní... minulý týden jsem si na Teribearu namohla vazy v levém koleni a doufám, že díky tejpům vydrží. Co mě uklidňuje je fakt, že vím, do čeho jdu. Tedy alespoň si to myslím, i když si od Velikonoc všechny detaily nepamatuji. Na startu 30 km trasy je 144 běžců, kteří hned po výstřelu poměrně svižně vyrážejí. Okamžitě se propadám, ale vím, že musím běžet svoje tempo, jinak to nedám. I tak mám první kilák za 5:48 min. Trochu prší, ale pocitově je dusno. Psychicky se připravuji na to, že bude pršet celý závod. V lese je příjemně, předbíhám jednoho a za chvíli druhého běžce. Jsem sama.... Do kopců jdu, dolů letím, co koleno dovolí. Obíhám Ivanovice, probíhám Českou a mířím do Lelekovic. Před stoupáním na Babí lom se mě domorodec, stojící před brankou, ptá "Meniskus nebo křížové vazy?" Bílá bandáž na koleni je nejvýraznějším doplňkem mého jinak střízlivého černého outfitu. O kousek výš se otáčím a s úžasem zjišťuji, že mě dotahuje asi sedmičlenná skupinka. Kde ti se tu vzali? Měla jsem za to, že jsem téměř poslední. Všichni mě berou, plíce nestíhají, lije ze mě jak z vola. Dávám se do řeči s Leou. Máme podobné tempo, je na závodě také poprvé a také ji bolí koleno. Předbíhá nás její kamarád a já prohodím něco o provokatérech. Uff.... Na tenhle kopec jsem se vážně netěšila. Na druhou stranu vím, že až budu nahoře odmění se mi závod svojí nejkrásnější scenérií. A budu mít většinu stoupání za sebou. Jsme nahoře. Jeden běžec pronesl něco o zapomenutém horolezeckém úvazku. Skály jsou opravdu úchvatné, ale taky mokré a kloužou. U rozhledny je první kontrola. Borec nás fotí na iPad. Ani tu fotku nechci vidět :D Pomalu lezu nahoru a dolů po hřebeni. Kašlu na tempo, bezpečnost především. Jedinci s dlouhýma nohama mají výhodu... hledám cestu a připadám si jako trpaslík. Skály jsou nekonečné, už mám strach, že jsem zapomněla odbočit. Leu nechávám za sebou a sbíhám do lesa. Až k Vranovu je to více méně z kopce. Blíží se 12 hodina a já už vidím klášter. Paráda! Řekla jsem našim, že na Vranově budu asi za dvě hodiny. Za zvuku zvonů přibíhám na první občerstvovačku. Máma povzbuzuje, táta fotí. Doplňuji vodu do lahvičky a dávám našim hydrovak, který se mnou nějak nechce spolupracovat. Zbavila jsem se zbytečné zátěže a s proteinovou tyčinkou v puse vyrážím na rozcestí vpravo. Doleva běželi ráno borci na 63 km dlouhé trase. Vzpomenu na Maria, kde už asi je.
Kromě toho, že je mi vedro a už se celá lepím, to jde docela dobře. Mám za sebou polovinu trasy a tiše zadoufám, že bych to mohla dát pod 4 hodiny. Na 16. kilometru začíná tříkilometrový seběh. Někde to pouštím, někde musím dávat pozor na cestu a zpomalit. Taky cítím mírnou bolest v koleni a nechci to přehnat. Na Útěchově je další občerstvovačka a velké překvapení. Rodiče :) Prohodíme pár slov, do pusy strčím kousek salámu, který mi vzápětí zaskočí. Sakryš, to občerstvování za běhu musím ještě natrénovat. Na 20. kilometru je další kontrola. Začínám cítit únavu. Kolem Ranče jen jdu. Předbíhají mě borci z 63 trasy. U lesa se blíží půlmaraton a já mám chuť si na chvíli sednout. Taková malá krize. Ale hlava naštěstí dnes spolupracuje výborně a našeptávač říká: "Radek Brunner běží za dva týdny 246 km. Tak nebuď srab!" A jelikož srab nejsem, zase to rozbíhám a za chvíli odbočuji na lesní cestu. V mírném seběhu dobíhám běžce, se kterým se tak nějak naháníme už od startu. "Ale zrzečko, zase? Vy mě zničíte" Jen zavrtím hlavou a klušu dál :) Najednou šipky ukazují ostře doleva a já mizím na uzounké pěšince mezi zlatobýlem zvícím dvou metrů. Přemýšlím nad smyslem pro humor místních pořadatelů a v zápětí uvažuji přímo o škodolibosti. Zlatobýl se změnil na ostružiní. Drápu se nahoru a snažím se neroztrhnout si úbor. Fujtajxl, mám toho dost. Ale nezastavuji. Víc jak dvě třetiny za mnou. To dám! Ani nevím kde, připojila jsem se (nebo on ke mně?) k jednomu borci ze 63. Jdeme spolu a povídáme. Zradilo ho koleno, ale nechce úplně vzdát. Občas popoběhneme, do kopců jdeme. Na poslední občerstvovače se trhnul, ale v lese ho zase dobíhám a před strmým sešupem u Skalky ho beru. Mám co dělat, abych to dolů nevzala po zadku. Za sebou slyším řev. Ptám se jestli dobrý. Prý ano. "Kdyžtak řvi víc" :D Směju se už pod kopcem, kde mě předbíhá původce křiku se svým parťákem. Na mostku u zbořeného mlýna je poslední kontrola. Za rohem pak poslední žertík pořadatelů. Výběh stráně, kterou jsem jako dítě šla snad milionkrát. Já tušila, že to bude tudy a ne kolem po asfaltce. Chlapec opět zařval. No, po těch 60 km toho měl asi už vážně dost :D V lese jsem stihla prozvonit mámu a tak na mě naši čekají u baráku. Běžím ke schodům a vím, že mě čeká posledních 5 minut závodu. Poslední schody z podchodu, smyčka šaliny, doleva do kopce a už vbíhám do cíle! Hurááááá! Anry je v pohotovosti a fotí :) Šťastná mu padám do náruče a poslouchám, jak hlásí moje jméno a čas.... Katty Albrechtová 108. v celkovém pořadí, 9. v kategorii, čas 4 hodiny 9 minut a 45 sekund. Konečně vypínám Anryho Garminy. Je to za mnou :D Jsem oficiálně zmasakrovaná :D 
P.S. Neděle ráno: noc byla celkem dobrá, ale bolí mě nohy a hýždě. Těch 890 nastoupaných metrů je znát. Asi na ten Babí lom budu muset lézt častěji :D 

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky