Běhej lesy Karlštejn

31.05.2017

Loni jsem doprovázela Anryho na krásném závodě v Karlštejnských lesích. Byla jsem za fotografku a užívala si atmosféru jako divák. Letos jsme se se synkem rozhodli si ho zaběhnout. Kratší, 12 kilometrovou, trasu. V lednu jsem zaplatila startovné, abych o nějaký měsíc později zjistila, že den před závodem odjíždí na školu v přírodě. Pro syna velké zklamání, ale co se dá dělat.

Předpověď počasí slibuje až 25 stupňů. No bezva, ještě, že se běží večer. Jdeme s Ivanou do prostoru startu a živě diskutujeme o tom, jak jsme vychytaly oblečení. Odpolední sluníčko peče o 106. Vyzvedáváme startovní balíčky a zdravíme se s Martinem. Necháme se společně vyfotit - na pozadí máme krásnou fotku Karlštejna :)

Popíjím, pojídám... běží se v době večeře, nechci mít hlad. Dvakrát se chladím u korýtka s vodou... čelo, hrudník, zátylek. Mám na sobě jen sportovní podprsenku a pidišortky. Doufám, že většina trasy vede lesem. Dvacet minut do startu... beru si gel a magnézko, bojím se křečí.

Startuje 19 km trasa.... Za chvíli už první koridor 12 kilometrové a pár minut na to my. Vybíháme s Ivanou společně, ale dav nás za chvíli rozděluje. Dobíhám ji v mírném stoupání na náves Mořiny. Běžíme a prohodíme pár slov. Kopec se zvedá a za vesnicí už je pro mne neběhatelný. Ivana mi mizí. Do běžců se opírá úplně letní večerní slunce. Z čela si otírám pot a říkám si, že každý, kdo má na sobě něco víc než já, musí být totálně uvařený. Konečně les, ale nikoli konec kopce. Nevadí, jdu svižně, předcházím pár soupeřů, sem tam mě někdo předběhne. Nikam se neženu, šetřím síly neb vím, že kopců bude víc. Přichází rovinka a seběh. Pod nohama šustí, klouže a práší dubové listí. Dva šílenci mě berou zleva, až jsem se lekla. Sbíháme na asfaltku vedoucí k hradu. Kolem stojí a fandí turisti, snažím se běžet i do kopce :) U hradu začíná další seběh po dost nerovné pěšince. Najednou se zezadu někdo přiřítil a chytil mě za ramena, aby mě odstrčil z cesty zrovna, když chci předbíhat.... Za ním letí ještě asi čtyři rychlíci. Přichází druhý, dvoukilometrový kopec. Jdu a jen jdu.... Funím, je mi vedro, plíce nestíhají. Chytají mě křeče do mezižeberních svalů. Sakra, to už se mi dlouho nestalo. Bolí mě hrudní kost, celý hrudník v křeči, při každém nadechnutí se do mě zapichuje stovka jehel. Tohle nepůjde, nemůžu dýchat. Ještě pořád jdu, nezastavuji, ale začíná souboj s hlavou. Na levém rameni sedí našeptávač, který to chce vzdát, na pravém ten, který chce pokračovat. Kopec se vleče, na tempo na hodinkách ani nekoukám. Z dýchání se stala nanejvýš nepříjemná záležitost. Asi se tady v tom lese svalím a bude. Ani občerstvovačka na 4. kilometru moc nepomohla. Vzala jsem si dva kelímky vody - jeden na hlavu, druhý na pití. Ionťák, který si nesu s sebou, musím šetřit. Kopec je nekonečný, funíme všichni. Konečně jsem nahoře. Zkouším opatrný nádech, křeč povoluje a tak to zas rozbíhám. Ani dnes mě můj handicap neporazí! Využívám každý sebemenší seběh ke zrychlení. Každý kopeček mě drtí, pořád cítím, že jsem jen krůček od další křeče. Nabíháme na stezku, kterou jsme v únoru běželi s Anrym při mém prvním maratonu. Říkám si, že teď už to půjde, teď už je to více méně rovinka. Prvně míjíme lom Malá Amerika, pak Mexiko. Rovinka není až taková rovinka, ale snažím se klusat. Kyslíkový dluh z kopců dělá své. Pořád je mi horko a tak na druhé občerstvovačce opakuji postup se dvěma kelímky. A hurá dolů do tunelu. Ten je spoře osvětlen lampami, položenými na zem. Koukám pod nohy a snažím se nesklouznout po kamení. Vbíhám do lomu Velká Amerika, nejkrásnějšího místa celého závodu. Pro tohle jsem do toho šla, tohle jsem chtěla vidět. V zatáčce hrají indiáni a hudba mi vlévá novou sílu do žil. Běžím podél jezera a usmívám se. Kratičká zastávka na selfie pro synka (a pro mne, samozřejmě) :) Běžím na obrátku a cestou zpět s překvapením zdravím Ivanu. Netuším, kde jsem ji předběhla. Za chvíli se zdravím ještě s Luckou a pokračuji ve stoupání k tunelu. Pár šílenců letí dolů a zapomíná, že proti sobě taky musí nechat trochu místa pro nás. Štěrkový kopec zpět už není tak dlouhý. Pohání mě vidina závěrečného seběhu. Tam jsem loni opatrně poskakovala s Anryho foťákem, velmi dobře si ho pamatuji a těším se. Nahoře hluboký nádech. Bacha na kyslíkový dluh, varuji sama sebe a můžu to odbrzdit. Jupíííí! Tohle si fakt užívám... letím... mokrá podprsenka mě pěkně chladí, předbíhám kde koho a jen koukám pod nohy. Na asfaltu se sklon mírní, umírňuji i tempo a ve vlně endorfinů dobíhám do cíle. Ještě mě nějaký borec stihne lehce plácnout do zad a povzbudit. Oplácím mu úsměv :) V cíli je o chvíli dřív, nestačím jeho dlouhým nohám. Je to fuk, stejně si myslím, že byl na 19km trase.

Dostávám medaili a jdu si pro vodu. Uvědomuji si, že mě trochu bolí hlava a tak hledám stín. Píšu SMS mamce, volám Pavlovi. Pocity jsou smíšené. Čas 1:25 na 11,4 km, jak změřily Garminy mi přijde hrozný. Mám pocit, že jsem většinu trasy šla. Dnes mi to prostě nesedlo, dala mě i holčička v synově věku. Celou cestu jsme se naháněly, nakonec byla o 2 minutky rychlejší. Přemýšlím, jestli ten článek nepřejmenovat na "Choď lesy Karlštejn" ... no nic, tak třeba příští rok se synkem reparát :)

P.S. Je neděle ráno. Nohy mě bolí od pasu ke kotníkům a jsem o kilo lehčí :P Musím to dopít...

Umístění: Celkově 638. z 1151, 78. v kategorii ze 188.

Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky