Už ani nevím, kde jsem viděla odkaz na charitativní běh pro Hospic sv. Jiří v Chebu - 24h ve Františkových lázních. Přečetla jsem si info a začala si pohrávat s odvážnou myšlenkou. Co to zkusit? Postupně jsem nacházela účastníky předchozích ročníků a zpovídala je. Kromě cenných rad se mi dostalo i hodně povzbuzení ať to jdu zkusit, že je to bezva zážitek. Tak jsem se registrovala.
V pátek, 13. listopadu, jsem začala balit všechno svoje běžecké oblečení, které jsem během své nedlouhé běhací "kariéry" stačila pořídit. V sobotu ráno jsem se vydala busem na Hradčanskou, kde mě a další dvě děvčata, nabral Tomáš do auta. Cesta uběhla v družném hovoru a v poledne jsme byli ve Františkových lázních. Tak šup... ubytovat v hotelu Luisa, převléknout, rozkoukat, vyzvednout číslo a už je tu zahájení. Miloš Škorpil je s tím kravským zvoncem vážně kouzelný :) Letos nemá svoji obvyklou jedničku, ale číslo 200. Jak objasňuje, chce těch kilometrů letos zdolat opravdu hodně. No a zmiňovanou jedničku jsem dostala já :D Věřte, že jsem na trati budila hodně, nezasloužené, pozornosti. Na druhou stranu.... Byla jsem tam poprvé a kde kdo mě zdravil, takže jsem si tam připadla za chvíli jako doma :)
Asi nemá cenu popisovat to nekonečné kroužení po 1150 m dlouhé trati parkem. Všechna kolečka byla stejná, jen některá víc bolela :) Některá člověk s někým prokecal a jiná běžel ponořen do svých myšlenek. Zejména noční kilometry jsem běhala sama. Když jsem, po delší pauze, ve 23.50 opět vystartovala, přemýšlela jsem, jestli jsem normální.... Je skoro půlnoc, prší, jsou asi 3 stupně a já jdu dobrovolně a s úsměvem běhat. Ještě, že jsem si vzala teplé prádlo... Cestou potkávám skupinku místního duchovního, který vede půlnoční meditaci. Já si tak nějak medituji v běhu. Červené svíčky podél trati navozují zvláštní atmosféru. Po nějaké době se ke mně připojuje Anry a chvíli kroužíme spolu a pak zas proti sobě. Je mi o něco veseleji Někdy kolem jedné v noci jsem dokončila 37. kolečko. Anry mě fotí u svítící tabule - mám v nohách maraton! Kroužím dál a ve dvě to balím. Na trati je asi 15 běžců. Následující tři hodiny se pokouším spát. Moc to nejde. V sobě mám asi litr Coly, energetickou žvýkačku, několik misek polévky, nějaké sladkosti a hrst hroznového cukru. A tělo je pěkně rozjeté :D
Po šesté hodině ranní se vracím na trať. Ještě je tma a stále prší. Bohužel, to jsem zjistila až venku. Po třech kolech to balím, jsem durch. Blbá bunda. Ale ten okamžik, kdy se noc začala měnit v den, byl krásný... plný naděje... zvlášť pod dojmem nejnovějších zpráv ze světa. Sice nevyšlo slunce, ale už ani ten déšť nebyl tak demoralizující. Trať se pozvolna plní a vše znovu ožívá. Po pauze se vracím a přidávám další kilometry. Průběžně reportuji na FB a dostává se mi povzbuzování a hecování. Chtěla jsem skončit s kulatými 50ti kolečky. Jenže některým se nelíbí 57,5 km, chtějí 60. Tak se hecnu a ještě tři kolečka přihodím. Mám 60,95km a poslední kolo jsem oslavila proskokem časomíry, tak jako několik prvních desítek kol. Končím a už jen poskakuji v cílové rovince a povzbuzuji zbývající běžce.
Je 14 hodin a závod definitivně končí. Vyhlášení vítězů a můj úžas nad jejich výkony a neskonalý obdiv. Ještě se mám co učit. Děkuji všem, kteří se na této úžasné akci s báječnou atmosférou podíleli. Od organizátorů, přes všechny usměvavé dobrovolníky, kteří o nás pečovali, až po přátelské běžce. Děkuji, že jsem se mohla na 24 hodin stát součástí této velké rodiny a zase o kus posunout svoje limity. Ještě nedávno by mě nenapadlo, že se po 4,5 měsících běhání posunu do kategorie ultramaratonců. Děkuji svému tělu, že mi tento zážitek umožnilo a že mě bolí jen kolenní jamka. Asi jsem se moc šetřila a příště musím dát víc :D